Článek
Sedím večer v naší oblíbené restauraci v centru Prahy, čekám na přítelkyni a z nudy projíždím mobil. V diskusi pod článkem zase jedou klasiku o tom, že máslo za padesát je „symbol zkaženého systému“ a že se „už nedá žít“. Automaticky přikyvuju, i když spíš ze zvyku než z opravdového rozhořčení. Pak odložím telefon a podívám se na jídelní lístek. Steak za osm stovek, víno skoro za čtyři, dezert, kafe. V hlavě si rychle spočítám, kolik takových večeří máme za měsíc, a najednou si to nedokážu moc převést na to máslo z komentářů. V tu chvíli mi dojde, že realitu mám poslední roky nastavenou úplně jinak než lidi v té diskusi.
Tabulka výdajů, padesát tisíc a vzpomínky
Když přijdu domů, pořád nad tím přemýšlím. Ze zvědavosti si otevřu internetové bankovnictví a projedu si výpis za poslední tři měsíce. Restaurace, bary, rozvozy, kavárny, zase restaurace. Hodím to do jednoduché tabulky a vyjde mi, že jen za večeře pro nás dva jsme kolem padesáti tisíc měsíčně. Chvíli na to číslo jen koukám, jestli jsem se někde nepřepsal. Přítelkyně si všimne, že zírám do notebooku, a zeptá se, jestli máme nějaký průšvih. Říkám jí, že ne, že to jsou „jen“ naše večeře. Oba se tomu zasmějeme, ale v hlavě mi pořád běží, že to je hodně. Nejsem z toho v šoku, protože dobře vydělávám, nemáme děti, jídlo je náš hlavní koníček a často nestíháme vařit. Spíš mě překvapí rozdíl mezi tím, jak žiju, a tím, co čtu pod články o zdražování.
Další den po práci jdu s kolegou na rychlé pivo a vytáhnu to na něj. Vyprávím mu, kolik nás ty večeře vycházejí, a pak se dostaneme k tomu, jak jsem to měl dřív. Pár let zpátky jsem taky hlídal akce na máslo a řešil, jestli si můžu dovolit jet na víkend k rodičům. Dělal jsem za dvacet hrubého v call centru, bral každou brigádu, abych nějak zalepil měsíc. Po večerech jsem se učil programovat z kurzů a videí, sotva jsem u toho držel oči otevřené. Trvalo to skoro rok, než jsem se dostal na juniorní pozici v menší firmě. Tam jsem další roky sbíral zkušenosti, ptal se starších kolegů, dělal projekty navíc. Dneska jsem na seniornější pozici v IT, beru násobně víc než tehdy a mám pocit, že to, kde jsem, odpovídá tomu, kolik času a energie jsem tomu věnoval. Neříkám to proto, abych se chválil, spíš proto, že mi to připomnělo, jak moc se moje situace změnila.
Když daně dávají smysl a hejty bolí
O pár dní později s jiným kolegou probíráme peníze a on se rozjede na téma, jak „stát bere bohatým“ a jak je to celé strašně nespravedlivé. Poslouchám ho a uvědomuju si, že to mám úplně jinak. Když vidím, kolik ode mě odchází na daních a odvodech, představuju si za tím doktora, kterého jednou možná budu potřebovat já nebo naši rodiče. Nebo školu pro děti někoho, kdo tolik možností neměl. Nebo dávku pro člověka, který se fakt ocitl v nouzi. Přijde mi fér, že kdo vydělává víc, víc i vrací, a zároveň má šanci žít podle svých představ. Jasně, náš systém má spoustu chyb a neefektivity, ale v tom základním nastavení mi pořád připadá spravedlivý.
Večer mě znovu naštvou komentáře pod dalším článkem o zdražování. Pořád dokola stejné věty o tom, jak se tu nedá žít, jak je všechno proti lidem. Poprvé mám chuť tam napsat svůj pohled, tak to udělám. Trochu neobratně tam napíšu, že jako člověk, co utratí kolem padesáti tisíc měsíčně za večeře, pořád nemám pocit, že se nedá žít a že systém je úplně zkažený. Během hodiny mám pod komentářem spoustu reakcí: „pražská kavárna“, „odtržený od reality“, „zkus si žít za minimálku“. První reakce je obranná, mám chuť všem do detailu vysvětlovat, kolik hodin jsem dřel a jak dlouho jsem byl vyčerpaný, než se mi začalo dařit. Pak si ale vzpomenu na sousedku samoživitelku, která opravdu počítá každou korunu a na dražší večeři by nešla ani omylem. A dojde mi, že pro ni tenhle systém možná opravdu spravedlivý není, i když se snaží.
Další ráno jdu se psem a v hlavě si to celé přehrávám. Dochází mi, že mluvím z hodně privilegované pozice a prostředí. Pracuju v oboru, kde se dá růst, žiju ve městě, kde je spousta příležitostí, a nemám závazky typu tři děti a hypotéka na krku. Zároveň ale nechci změnit názor v tom, že aspoň část lidí by na tom mohla být líp, kdyby místo věčného nadávání zkusili něco změnit, i kdyby to bylo jen malé. Ne každý to má objektivně ve svých rukou, ale někteří možná víc, než si připouštějí. Nakonec si to pro sebe nějak srovnám: systém není spravedlivý úplně pro každého a nikdy nebude, ale základní rámec možností tu je. A můj „padesátitisícový“ život je prostě důsledek voleb, které jsem udělal, i okolností, které mi pomohly. A obojí se mi teď těžko vysvětluje v jedné větě pod článkem o másle za padesát korun.
