Článek
Sedím v práci v kuchyňce na pauze, v ruce plastový kelímek s kávou a bezmyšlenkovitě projíždím diskusi pod nějakým článkem o platech. Jeden komentář za druhým o tom, jak se z třiceti tisíc nedá normálně existovat, jak je to jen živoření, jak stát selhává. Začínám se rozčilovat. Mám třicet jedna tisíc čistého, nejsem žádný manažer, ale nepřijde mi, že bych žil bůhvíjak bídně. Jasně, nekupuju si nový telefon každý rok, ale taky nepočítám drobné na rohlíky. Napadne mě jednoduchá myšlenka: lidi prostě neumí hospodařit. Najednou mám potřebu si to potvrdit, nejen před sebou, ale i před někým jiným. Jako bych si chtěl dokázat, že jsem to zvládl líp než ti, co si v komentářích stěžují.
Výpis z účtu jako moje chlouba
Po práci mám domluvené kafe s Janou v malé kavárně u náměstí. Známe se od vejšky, máme za sebou společné seminárky, stěhování, rozchody i období bez práce, takže je pro nás normální mluvit i o dost osobních věcech. Objednáme si kafe a nějakou levnější buchtu z vitríny. Chvíli probíráme klasiku – práce, kolegové, nějaké drby – a pak jí začnu vyprávět o té diskusi, co mě vytočila. Rozčiluju se nad tím, jak všichni jen nadávají. V zápalu řeči ze mě vypadne: „Hele, podle mě kdo bere kolem třiceti a nevychází, prostě neumí hospodařit. Já mám třicet jedna a žiju normálně, klidně ti ukážu výpis, že to jde.“ A než si to stihnu rozmyslet, vytahuju mobil a otvírám bankovní aplikaci. Chci ji trochu šokovat, ale zároveň si před ní i před sebou potvrdit, že to mám pod kontrolou.
Ukážu jí výpis za leden a posouvám ho prstem. Jedeme položku po položce. „Tady, nájem osm tisíc,“ vysvětluju. „Mám jen pokoj ve spolubydlení ve starším bytě, kousek za centrem, ale v ceně jsou energie, takže se o to nemusím starat.“ Pak jí ukazuju trvalé příkazy: spoření dva tisíce, telefon čtyři sta, lítačka na MHD, internet máme v bytě dohromady, takže mě vychází na pár stovek. Vidím, jak jí oči přejíždějí ty částky, a cítím, jak ve mně roste trochu dětinská hrdost. Všechno je přehledné, nic dramatického. Jana uznale kývne hlavou a řekne něco jako: „No, to není tak špatný.“ Uleví se mi. Mám pocit, že jsem právě vyhrál nějakou malou debatu, i když ji vedu hlavně sám se sebou.
Rozpočet pod drobnohledem kamarádky
Pak se dostaneme ke zbytku výdajů – jídlo, pivo, drobné blbosti. Vysvětluju jí, že si většinu jídel vařím doma. „V práci mám mikrovlnku, takže nosím krabičky,“ říkám. Obědy venku si dávám jen občas, když se jde s někým z kolegů. Do hospody chodím maximálně jednou týdně, většinou na dvě, tři piva a pak domů. Oblečení beru hlavně ze sekáče nebo od bráchy, který má podobnou postavu a občas se zbavuje věcí. Na dovolenou jedu jednou za rok někam levně po Evropě, spíš autobusem než letadlem. Jana se mě ptá, jestli mi to takhle fakt stačí. Říkám, že jo, že je to otázka priorit. Uvnitř cítím uspokojení, že jsem ten „důkaz“, že se z toho prostě žít dá, když člověk trochu přemýšlí.
Jana se ale nespokojí jen s tímhle přehledem. Nakloní se ke mně a začne se vyptávat dál: „A máš auto?“ Nemám. „Nějaké půjčky, kreditky?“ Taky nic, jen běžný účet. „Posíláš něco rodičům?“ Přiznávám, že teď ne, naopak mi občas ještě pomůžou oni, když se něco sejde – třeba když jsem loni platil rozbitý notebook. „A zubař, doktoři, léky?“ Krčím rameny, že zatím nic moc neřeším, jsem relativně zdravej, jednou ročně preventivka a hotovo. Napadne mě dodat, že si občas nechám něco vyprat u mámy, když k nim jedu na víkend, takže doma neutrácím tolik za prášek a elektřinu. Během téhle části hovoru mi začíná docházet, že můj „důkaz“ má víc podmínek, než jsem si předtím připouštěl. Nemám děti, žádnou hypotéku, nikdo v rodině není dlouhodobě nemocný. Navenek pořád držím pózu „kdo chce, ten to dá“, ale uvnitř mi sebejistota trochu padá.
Když si doma přepočítáš realitu
Když večer přijdu domů, sundám si boty, uvařím si čaj a sednu si k notebooku. Otevřu zase bankovní aplikaci a projíždím si ten lednový výpis v klidu, bez publika. Beru si k tomu papír a tužku a zkouším si v hlavě přepočítat, jak by to vypadalo, kdybych místo pokoje platil celý byt, třeba v Praze. Nájem dvacet tisíc, kauce, dražší jídlo, jízdné. Nebo kdybych měl splácet deset tisíc měsíčně za půjčku. Zhruba si to sečtu a vychází mi to dost na hraně nebo rovnou do mínusu. Najednou vidím, že moje „v pohodě“ je dost závislé na tom, že mám spolubydlení, relativně zdravé tělo, rodiče, kteří mě v případě průšvihu asi nenechali úplně bez pomoci, a nulové závazky.
Přesto mám pocit, že něco na tom mém původním naštvání je. Minimálně v mojí situaci je to fakt hodně o plánování a o tom, co je člověk ochotný oželet. Když si nechci dělat dluhy, prostě nejdu třikrát týdně na drink, nekupuju si jídlo z dovozu a smířím se s tím, že nábytek mám z bazaru. Otevřu si sociální sítě a začnu psát status. Napíšu, že z třiceti se podle mě žít dá, ale že hodně záleží na startovní pozici, na tom, jestli člověk platí sám celý nájem, jestli má děti, dluhy nebo nemoc v rodině. Zmíním, že já osobně mám spolubydlení a žádné velké závazky. Když to po sobě čtu, cítím zvláštní směs zadostiučinění a studu. Zadostiučinění, že jsem si svoje hospodaření aspoň trochu obhájil. A stud, že jsem ještě odpoledne zněl tak chytře a samozřejmě, jako by všichni ostatní jen rozhazovali a já jediný měl věci v pořádku.
