Článek
Když jsem si uvědomila, jak snadno jde mámě ublížit
Seděla jsem v kuchyni a nevrlost se mě držela jak klíště. Máma už zase na stole prostírala večeři, zatímco já přemýšlela jen o tom, jak mám toho dne ještě hromadu práce. Nevnímala jsem vůni jídla ani její unavený úsměv.
Najednou jsem bezmyšlenkovitě utrousila: „Teď nemám čas, mami, fakt nestíhám.“
V tu chvíli její ruka na chvíli ztuhla, koutek úst sebou cukl. Jen tiše odvětila: „Tak až budeš mít, přijď.“ V hlase jí znělo něco, co mi zabořilo nehty rovnou do srdce – zklamání a smutek, které jsem vůbec nezaregistrovala.
Když jsem odmítla, co pro mě vařila
Později jsem si přisedla ke stolu, ale místo díků jsem se zamračila: „Tohle fakt jíst nebudu.“ Nůž mi v ruce div nevyklouzl. Matka se ani nedívala, jen se odvrátila a tiše začala sklízet dokumenty ze stolu.
Při pohledu na její shrbená záda mě sevřela úzkost. Uvědomila jsem si, jak často zapomínám, že jídlo, které přede mě staví, nikdy není jen o chuti, ale hlavně o lásce, kterou do něj dává.
„Nezlob se… já jsem dneska fakt protivná,“ hlesla jsem.
Máma se jemně pousmála: „Já už jsem zvyklá. Ale víš, někdy bych taky ráda slyšela, že ti chutná.“
Když obviňování bolí nejvíc
Občas mi v hádce ulétne věta, kterou si pak vyčítám dny i týdny: „Když jsi mě takhle vychovala, co čekáš?“ Jenže i máma je jen člověk, který pro mě vždycky dělal, co mohl.
Když jsem pak viděla, jak tyhle slova dopadají na její tvář, chtělo se mi zmizet pod stůl. Stačilo pár slov, a podívala se na mě, jako bych ji zradila.
„Já se ti omlouvám… někdy to prostě plácnu, ani nevím proč,“ vysoukala jsem ze sebe později. Jen přikývla a řekla: „Já vím, ale bolí to, Verčo.“
Když jsem slíbila, že přijdu – a nepřišla
Blížily se její narozeniny. Celý týden mi psala, že se těší, plánovala dort i malé posezení. A já v den oslavy napsala jen strohou zprávu: „Promiň, fakt to dneska nestihnu.“
Odpověď přišla až pozdě večer, jedno jediné slovo: „Chápu.“ Večer jsem si uvědomila, jak to muselo bolet. Pro ni jsem byla poslední roky všechno, a teď jsem měla pocit, že se můj svět musí točit jenom kolem práce, ne kolem ní.
Když jsem svou mámu hodnotila
Jednou se mě máma zeptala, jak vypadá v těch nových šatech. Byla jsem zamyšlená a bez rozmyslu vystřelila: „Vypadáš nějako unaveně.“ V očích jsem jí zahlédla stín, který se tam usadil ještě na pár dalších dní.
V tu chvíli jsem si neuvědomila, že ona už nemá tolik sil ani času na péči o sebe. Pořád jsem ji brala jako někoho, kdo je tu navždy. Ten večer jsem přišla za ní do pokoje a tiše se zeptala: „Mami, nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Podívala se na mě, oči měla trochu červené, ale usmála se: „Stačí, že tu jsi.“
Když člověk pochopí, že slova zůstávají
Uvědomila jsem si až příliš pozdě, že některé věty prostě zůstávají viset ve vzduchu dlouho poté, co je vyslovíme.
A matka, která pro mě dýchala celý život, si je nosí s sebou. Tolik chci teď vrátit čas, zastavit se dřív, poděkovat jí za všechny drobnosti a neříkat slova, která bolí.
Příště, než něco vypustím z pusy, zhluboka se nadechnu a raději ji obejmu. Protože vím, že když jednou odejde, už nikdy nebudu mít komu napsat: „Promiň, mámo, mám tě ráda.“
Redakční poznámka
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
