Článek
Několik dní před oslavou jsem byla v jednom kole. Po práci domů, uklidit byt, vybrat dort, řešit, kdo co přinese, aby toho bylo dost a aby to bylo aspoň trochu „něco extra“. V hlavě mi pořád běželo, že poslední měsíce to mezi námi skřípe, ale brala jsem to jako delší blbou fázi. Říkala jsem si, že třeba právě tahle oslava nám připomene, proč jsme spolu, a trochu nás znovu spojí. On byl pořád v práci nebo na telefonu, často nepřítomný i doma, ale omlouvala jsem si to tím, že má stres a krizi z těch čtyřicetin. Když jsem mu ráno na narozeniny podala dárek a slyšela jen takové bezbarvé „dík“ a nic víc, bodlo to, ale držela jsem se představy, že večer to bude jiné a že se uvolní.
Večer, kdy se začalo něco lámat
Hosté začali chodit kolem šesté. Rodina, pár našich společných kamarádů a dvě jeho kolegyně, které jsem předtím viděla jen párkrát. Všichni mu nosili víno, nějaké vtipné dárky, klasika. On se usmíval, ale byl to ten typ úsměvu, kde vidíte, že za ním nic moc není. Spíš taková maska, kterou má pro společnost. Víc mě zamrzelo, když přišla kolegyně Katka a on se od té doby držel hlavně u ní. V kuchyni se spolu pořád na něco pochechtávali, nakláněli se k sobě, jako by tam byli sami. Viděla jsem, jak se na mě jednou podívala moje sestra, takovým tím pohledem „vidíš to taky?“, ale nic neřekla. Já jsem dělala, že to neřeším, nabízela jsem jídlo a pití a snažila se být ta „v pohodě“ hostitelka.
Když už byli všichni, přinesli jsme dort. Rozkrojili jsme ho, připravily se skleničky a všichni čekali na nějaký proslov. Řekla jsem pár vět o tom, že mu přeju hlavně klid, zdraví a aby se mu splnilo to, po čem touží. Byla jsem trochu nervózní, ale lidi se usmívali, tleskali, atmosféra byla chvilku příjemná. Čekala jsem, že on taky něco řekne, něco obyčejného, možná i trochu dojemného. Vzal si skleničku, už měl něco vypito, a začal mluvit o tom, že čtyřicítka je ideální věk na změny a že život je jen jeden. Nejprve to znělo jako takové obecné řeči, které se u podobných příležitostí říkají. Jenže pak dodal, že by bylo nefér si dál hrát na spokojené manželství, když to tak už dávno necítí. V tu chvíli mi došlo, že to nemyslí obecně.
Okamžik, kdy padla maska
V místnosti najednou zhoustl vzduch. Někdo se nejistě zasmál, někdo si odkašlal, ale jinak bylo ticho. On se tak zvláštně zasmál, jako by z toho chtěl udělat vtip, jenže mně bylo úplně jasné, že to žádný vtip není. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nevěděla jsem, jak na to před všemi zareagovat, tak ze mě jen vypadlo něco ve smyslu „to je teda přípitek“, ale sama jsem slyšela, jak se mi třese hlas. Ruce jsem nemohla udržet v klidu. Po chvíli jsem se zvedla s tím, že jdu dolít víno, ale ve skutečnosti jsem prostě potřebovala na chvíli zmizet z té scény, z těch pohledů, které jsem na sobě cítila, i když se na mě skoro nikdo nedíval přímo.
V kuchyni jsem se opřela o linku a snažila se trochu rozdýchat. On za mnou za chvíli přišel, opřel se vedle mě a docela klidně řekl, že to aspoň konečně řekl nahlas. V tu chvíli už nešlo dělat, že jsem to špatně pochopila. Zeptala jsem se ho přímo, jestli to znamená, že mě už nemiluje. Chvilku bylo úplné ticho a pak řekl, že už dlouho ne a že zůstával kvůli dětem. Zrovna vešla do kuchyně jeho máma a jedna moje kamarádka, takže tu větu musely slyšet, ale nikdo nic nekomentoval. Já jsem měla pocit, že se mi podlomily nohy, ale zároveň jsem úplně automaticky začala skládat talíře, rovnat příbory, jen abych měla nějakou činnost a nemusela před nimi stát a jen tam být.
Co zůstalo po oslavě
Zbytek večera proběhl v jakési mlze. Lidi se pořád bavili, otáčeli řeč na jiné věci, někdo se snažil udržet náladu, ale já měla pocit, že všichni v hlavě přehrávají ten přípitek. Fungovala jsem na autopilota, dolévala skleničky, uklízela ze stolu, ale v hlavě mi pořád zněla jeho slova. Po oslavě hosté postupně odešli a najednou jsme doma zůstali jen my dva. Děti spaly u mých rodičů, takže bylo nezvykle ticho. V obýváku bylo prázdno, talíře na stole, nafouknuté balonky a mezi tím my dva, každý ve svém světě. Zeptala jsem se ho, jestli to, co řekl, bere zpátky, nebo jestli si za tím stojí. Odpověděl klidně, bez hádky, že si za tím stojí. Ten večer jsme spali každý v jiném pokoji, ani jsme to nijak zvlášť nekomentovali.
Další dny byly ve znamení telefonátů. Rodina se ptala, co se vlastně stalo, jestli je to pravda, co přesně řekl. Já sama jsem to ještě úplně nepobrala, jen jsem znovu a znovu vysvětlovala, že to, co zaznělo na oslavě, nebyl omyl ani přehnaný vtípek. Mezi námi doma probíhaly jen krátké, věcné rozhovory o dětech, o penězích, o praktických věcech. Z celé té oslavy, kterou jsem plánovala jako náš nový začátek, mi nakonec zůstal hlavně ten okamžik, kdy se nahlas vyslovilo něco, co on měl v sobě už delší dobu. Mně se tím zhroutila představa, že jsme jen v krizi, která jednou přejde, a poprvé jsem začala reálně mluvit o tom, jestli se nemáme rozejít. To, co padlo před svědky u našeho stolu, už prostě nešlo vzít zpátky, ať bych si to přála sebevíc.
