Článek
Když někde mezi řečí zmíním, kolik platíme za nájem, většinou nastane ticho a pak přijde něco ve stylu „ty jo, to jste magoři“. Nejčastěji se to rozjede u oběda v práci nebo u piva, když dojde na klasický téma - bydlení v Praze. Už jsem si na tu reakci zvykl, ale pořád u toho mám pocit, že se automaticky dostávám do role, kdy bych to měl nějak obhájit. Přitom já s tím jsem fakt v klidu. Vnímám to prostě jako jednu položku v rozpočtu. Je vysoká, to jo, ale zároveň má svoje důvody a pro nás dva konkrétně smysl.
Kdy drahý nájem začne dávat smysl
V tomhle bytě jsme třetím rokem. Je to velký 3+kk kousek od centra, terasa, garáž, recepce, oba děláme hodně z domova. Předtím jsme bydleli v menším nájmu na okraji a postupně nám to začalo lízt na nervy. Dlouhý dojíždění, žádný pořádný místo na práci, věčně jsme se mačkali u jídelního stolu, sousedi úplně jinej svět. V jednu chvíli jsme si prostě sedli, sepsali si, kolik reálně vyděláváme a co od bydlení chceme. A z toho nám vyšlo, že tenhle byt si dovolit můžeme, i když je to pálka. Viděl jsem, jak moc nám to ulehčí každodenní fungování, a najednou mi nepřišlo tak šílený tu částku měsíčně posílat.
Jakmile jsme začali řešit stěhování, první reakce okolí byla: „Tak si vemte hypotéku, ne?“ Přiznávám, že jsem si to taky prošel. Sedl jsem si k online kalkulačkám a přepočítával si, co by pro nás znamenalo koupit něco „vlastního“. Jenže u bytu, kterej by nám dával smysl velikostí a lokalitou, mi ty měsíční náklady vyšly jen o něco nižší než to, co platíme teď. Splátka hypotéky, k tomu fond oprav, pojištění, daň z nemovitosti. A k tomu zodpovědnost za všechno – střechu, kotel, rozvody. Došlo mi, že bych se zadlužil na třicet let jen proto, abych platil o trochu míň, ale už z toho závazku jen tak nevycouvám, kdyby se náš život vyvíjel jinak, než dneska plánujeme.
Hypotéka, dětství a strach z finančního sevření
Dělám v IT, beru slušný peníze, partnerka má nadprůměrnej plat, ale nejsme žádní boháči. Ten nájem je zhruba třetina našich společných příjmů. Je to hodně, ale pořád se nám daří něco dávat stranou, normálně žít, jezdit občas na dovolenou. Nechceme trávit třicítku v malým 1+kk na periferii jen proto, že „investujeme do vlastního“. Hodně to ve mně formuje i vzpomínka z dětství. Rodiče měli hypotéku, počítali každou korunu, hádali se kvůli tomu, jestli se může jet na víkend pryč, nebo ne, a každej nečekanej výdaj byl problém. Dávalo jim to v jejich situaci smysl, ale mě to jako dítě hodně ovlivnilo. Nechci žít v permanentním stresu z toho, že když se něco pokazí, zhroutí se nám celej rozpočet.
Pro mě je nejdůležitější pocit flexibility. Když se cokoliv stane, můžeme se prostě sebrat a odstěhovat do menšího nebo jinam. Když mě jednou přestane bavit práce v Praze a rozhodnu se ji změnit, nechci mít v hlavě, že někde visí byt, o kterej se musím pořád starat, řešit nájemníky nebo prodej. U hypotéky bych měl „svý“, ale zároveň bych měl pocit, že jsem přikovanej ke konkrétnímu místu a k bance. U nájmu vím, že mám tříměsíční výpovědní lhůtu a konec. Tenhle klid v hlavě je pro mě důležitej.
Co si kupuju v nájmu za 78 tisíc měsíčně
Tlak z okolí ale cítíme pořád. Hlavně od rodičů. Nechápou, proč podle nich „vyhazujeme peníze z okna“, když bychom za ty měsíční částky už dávno něco spláceli. Zkoušel jsem jim vysvětlit, že v tom nájmu neplatíme jen za zdi a metr čtvereční, ale i za to, že nic neřešíme. Když se rozbije trouba, napíšu správci. Když neteče teplá voda, pošlu mail. Když bude dům potřebovat novou střechu nebo výtah, je to starost majitele, ne moje. Část těch 78 tisíc je prostě cena za to, že můžu pracovat, žít svůj život a neřešit věci, na který nemám čas ani energii. Pro mě je tohle vědomá volba, ne bezhlavý rozhazování.
Dneska už jsem ve fázi, kdy chápu, proč někdo chce vlastní byt a hypotéku, a nijak to nezpochybňuju. Jen už se nesnažím všem dokázat, že naše cesta dává smysl. Pro nás dva teď větší logiku má drahej nájem v pohodlným bytě blízko centra, než třicet let splácet nějakej „svůj“ 2+kk na okraji jen proto, že to tak dělá většina. Možná to za pět let uvidíme jinak, možná se situace změní a půjdeme do vlastního. Ale v týhle chvíli si za touhle volbou stojím. Nemám pocit, že ty peníze vyhazuju z okna. Platím si za to, jak chceme žít teď – za svobodu, pohodlí a klid v hlavě. A to mi za těch 78 tisíc měsíčně stojí.
