Článek
V autobuse to vypadalo přesně tak, jak jsem si klasický lyžák představovala. Hluk, hudba z mobilů, věčné přesedávání, kdo s kým bude na pokoji a kdo koho určitě nechce. Já jsem se těšila hlavně na to, že na týden vypadnu z domu, nebudu řešit rodiče a budu jen s holkama. Když jsme vystoupili u hotelu, působil zvenku trochu unaveně: omšelá fasáda, starý nápis, ale nic, co by ve mně hned vyvolalo paniku. Učitel tělocviku jen něco zabručel o tom, že na fotkách to vypadalo líp, ale nikdo se tím moc nezabýval. Táhli jsme kufry ze sedadel a spíš řešili, jestli bude v okolí signál a kde je nejbližší kopec.
První kroky dovnitř úplně změnily atmosféru
Jakmile paní učitelka odemkla hlavní dveře, přišla první rána. Dýchl na nás těžký smrad kouře a zatuchliny, který se nedal přehlédnout ani v té naší pubertální euforii. Věděla jsem, že se v hospodách ještě běžně kouří, ale tohle byla úplně jiná úroveň. V recepci svítila jen jedna slabá žárovka, na stolcích popelníky, lepkavý barový pult a u něj tři chlapi s pivem, kteří se na nás otočili takovým tím vyčítavým, až zvědavým pohledem. Za recepcí stál chlap v teplákách, spíš jako štamgast než někdo, kdo má na starost hotel. Vytáhl nějaký sešit, dlouho v něm listoval a tvářil se ztraceně. Učitelé se po sobě podívali, bylo vidět napětí, ale snažili se před námi udržet neutrální výraz, jako že se nic moc neděje a všechno nějak poběží dál.
Rozdali nám klíče a vyrazili jsme na pokoje s pocitem, že to třeba jen v přízemí vypadá hůř. Jenže nahoře to bylo snad ještě horší. Na koberci fleky, v jednom rohu jasně viditelná plíseň, na dvou postelích zmačkané povlečení, jako by si tam někdo před chvílí lehl, a v koupelně mokré ručníky, které zjevně nepatřily nám. S holkama jsme se na sebe nejdřív nervózně smály, protože jsme fakt nevěděly, jak na to reagovat. Pak jsme začaly vytahovat mobily a všechno fotit. Bylo to napůl jako zábava, že to ukážeme ostatním, ale pod tím byl docela silný šok, protože jsme samy nevěřily, že tohle je opravdu náš pokoj na týden. Šly jsme za třídní a ukázaly jí fotky. Nejdřív působila tak, že to zkusí nějak ustát, spíš prakticky, ale jak projížděla další záběry a rozhlížela se po chodbě, viděla jsem, jak jí tu masku klidu trochu bere. Svraštila obočí, začala se víc ptát, chodila po patře a kontrolovala další pokoje mnohem důkladněji.
Nejde jen o špinavý pokoj, ale o pocit ohrožení
Večer se ukázalo, že problém není jen v pokoji. Dole v restauraci se rozjela klasická hospoda, zpěv, hulákání, hlasitá hudba, cigaretový kouř se valil nahoru na chodbu. Když jsme šly s jednou kamarádkou na záchod, musely jsme projít kousek kolem baru. Jeden z chlapů se při průchodu nenápadně přimáčkl ke kamarádce a pronesl něco, co mělo být asi lichotivé, ale oběma nám z toho bylo spíš úzko. Bylo nám trapně, ale zároveň jsme se cítily dost ohroženě. Učitelé na to zareagovali tím, že rozdělili hlídky na chodbě, zakázali nám chodit samostatně do přízemí a drželi nás co nejvíc od té hospodské části dál. Z jedněch otevřených dveří pak bylo slyšet, jak se hádají s majitelem o nočním klidu, o tom, že tam jsou děti a že se v takovém prostředí nedá spát. Z jeho tónu se dalo poznat, že to bere jako úplně běžný provoz a nevidí důvod něco měnit.
Druhý den ráno to pokračovalo. K snídani jsme dostali staré housky, tvrdé na první kousnutí, dva tenké plátky salámu a čaj, který měl lehkou pachuť, jako kdyby se vařil někde mezi popelníky. Nálada najednou úplně spadla. V autobuse jsme byli parta, teď se po jídelně spíš nesly komentáře typu, že to je trestný výlet. Na svahu jsme na to ale na chvíli zapomněli. Lyžování bylo fajn, sníh dobrý, počasí nám přálo a tam na kopci se to všechno dalo odsunout. Jenže večer se vrátila realita. Přestalo pořádně topit, v pokoji byla zima, že jsme seděly v mikinách a bundách, a z kohoutku tekla jen vlažná, spíš studená voda. Jedna spolužačka to už nedala, rozbrečela se, sedla si na postel s mobilem v ruce a volala mámě, že takhle to nezvládne a chce domů. Jakmile se rozplakala ona, začalo to působit na další. Některé byly naštvané, jiné tiché, bylo cítit napětí a nejistotu, jestli tohle má být opravdu „školní kurz“.
Když se učitelé rozhodnou zabojovat a všechno zlomí stěhování
Učitelé ten večer úplně změnili režim. Zavřeli se v jídelně s notebookem a telefony a bylo jasné, že už nejde o drobné stížnosti, ale o to, co s námi vlastně bude. Když jsem šla kolem, zaslechla jsem třídní, jak mluví s ředitelem. Popisovala stav pokojů, plíseň, špinavé prádlo, problémy s teplou vodou i hluk v noci a říkala, že podle ní nejsou splněné ani základní hygienické podmínky a bezpečí pro žáky. Bylo zvláštní slyšet ji takhle rozhodnou, ale zároveň v jejím hlase slyšet únavu. Druhý den po obědě si nás všechny svolali do společenské místnosti a oznámili, že se stěhujeme do jiného penzionu kousek dál, který po urgencích zařídila cestovka. Ten moment balení byl asi nejrychlejší, co jsem kdy zažila. Nikdo nic neválel, nikdo nemluvil zbytečně, všichni jsme jen házeli věci do tašek, protože touha vypadnout z toho místa byla silnější než jakákoli lenost.
Když jsme dorazili do nového penzionu, měl člověk pocit, že se ocitl v úplně jiné realitě. Čisté pokoje, suché ručníky, teplo, normálně vypadající jídelna, kde to vonělo jídlem, ne kouřem. Paní domácí se k nám chovala mile a samozřejmě, jako by to byl nejběžnější školní pobyt na světě. Najednou jsme všichni povolili, holky se začaly zase smát normálně, ne tak nervózně, a zbytek lyžáku už vypadal skoro přesně tak, jak jsem si ho na začátku představovala. Zpětně to beru jako svoji první zkušenost, kdy jsem viděla učitele opravdu bezradné, ale zároveň ochotné se kvůli nám doopravdy pohádat a něco vybojovat. Od té doby mám automatický reflex, že když někam jedu, první, co dělám, je kontrola fotek a recenzí ubytování. Vím, jak rychle se „týden na horách“ může změnit ve stres, který si člověk pamatuje ještě roky.
