Článek
Kdo vozí děti do školky autem, asi ten ranní chaos zná. Já jsem pokaždé nervózní už jen z toho parkování. Ulice plná aut nalepených na sobě, každý z druhé strany spěchá do práce, do toho děti, které se vlečou nebo trucují. Jednou mi tam auto někdo škrábl a nikdo se nepřiznal, jen jsem našla odřeninu a mohla si vzteky zaklepat na čelo. Od té doby tam parkuju trochu s napětím v břiše, i když si dávám pozor. Ten den jsem najela trochu nakřivo, ale už jsem to neřešila. Víc jsem řešila syna, který se zasekl, že z auta nevystoupí, protože prý má moc těžký batoh a je mu zima. Nějak jsem ho přemluvila, odvedla dovnitř, zamávala mu a v hlavě už jsem měla jen seznam věcí, které musím ten den stihnout.
Když se z obyčejného návratu k autu stane překvapení
Odpoledne jsem se vracela ke školce zase v běhu. V hlavě klasický kolotoč: jestli stihnu nákup, co udělám k večeři, jestli jsem nezapomněla odepsat šéfovi na e‑mail. Šla jsem k autu a ještě než jsem k němu došla, něco mi nesedělo. Zadní nárazník nějak zvláštně odrážel světlo, tak jsem zpomalila a uviděla ten ťukanec. Takovou tu promáčklinu, která tam ráno stoprocentně nebyla. První, co mi proběhlo hlavou, bylo: „Super, zase někdo couval a ujel.“ Cítila jsem, jak se mi zvedá vztek, nejen kvůli tomu plastu, ale kvůli tomu pocitu bezmoci, že si někdo něco dovolí a prostě zmizí. A pak jsem koutkem oka zahlédla za stěračem zastrčený kousek papíru. Vypadal jako ustřižený proužek z účtenky.
Sedla jsem si do auta, ten papírek vytáhla a automaticky čekala nějakou blbou reklamu nebo letáček z obchodu. Jenže na tom proužku bylo rukou napsáno pár vět. Stálo tam, že se paní omlouvá, že mi při couvání ťukla nárazník, že spěchala se synem do školky. Napsala, že od toho nechce utéct, protože její dítě to vidělo a ona mu chce ukázat, že se chyby řeší, ne zapírají. Na konci bylo jméno a telefonní číslo. Jak jsem to dočetla, ten prvotní vztek se mi úplně rozplynul. Místo toho jsem cítila zvláštní dojetí a k tomu i trochu stud, jak rychle jsem si v duchu stihla odříkat všechny možné nadávky na „ty lidi, co neumí parkovat a ani se nepřiznají“.
Telefonát, kterého jsem se bála, dopadl úplně jinak
Chvíli jsem tam jen seděla, ten proužek účtenky v ruce, a přemýšlela, jestli jí mám zavolat hned, nebo to nechat na večer, až se uklidním. Nakonec jsem si řekla, že čím dřív, tím líp, ať to neodkládám. Vytočila jsem číslo a v hlavě se připravovala na klasický scénář: omluva na půl pusy, pak dohady, jestli je to „jen kosmetika“, a nakonec nějaké přetahování o pojišťovnu. Místo toho se ozval příjemný, trochu zadýchaný ženský hlas, který se začal omlouvat dřív, než jsem cokoliv stihla říct. Popisovala, jak couvala, dítě jí vzadu brečelo, protože nechtělo do školky, učitelka už koukala z okna, auta za ní čekala a ona byla ve stresu. Říkala, že v ten moment jen cítila rázný dotek, ale věděla, že do mě ťukla. A že i když měla chuť prostě odjet, nedokázala to, protože na zadním sedadle seděl její pětiletý syn a všechno viděl.
Dohodly jsme se docela jednoduše. Řekla jsem jí, že si nechám auto nacenit v servisu, pošlu jí fotky a že to můžeme vyřešit přes pojišťovnu. Celou dobu jsem z jejího hlasu cítila, že jí to není jedno. Neomlouvala se stylem „no, moc to přece není“, spíš působila, že ji to fakt mrzí. Ještě několikrát zopakovala, že je jí to trapné, ale že by se sama před sebou cítila hůř, kdyby odjela, dělala, že se nic nestalo a doma pak svému dítěti kázala o slušnosti. Ten rozhovor, který jsem čekala nepříjemný, byl nakonec krátký a vlastně lidský. Položila jsem mobil a měla jsem zvláštní pocit klidu, který jsem s promáčklým nárazníkem fakt nečekala.
Malý papírek, který připomněl, co děti opravdu sledují
Když jsem odjížděla od školky domů, koukla jsem se do zrcátka na ten pomačkaný plast a uvědomila si, jak moc jsem se za poslední roky změnila. Ještě před pár lety bych asi automaticky řešila hlavně to, kolik z toho „dostanu“ a jestli se nenechám odbýt. Teď jsem víc myslela na tu scénu, kterou popisovala – brečící dítě v sedačce, auta za ní, učitelka v okně a do toho to vědomí, že do mě nacouvala. A že stejně zůstala stát, hledala v kabelce něco, na co může napsat vzkaz, a strčila mi ho za stěrač. Ne proto, že by jí hrozila nějaká obří pokuta, ale kvůli tomu, že ji zezadu pozoroval její syn.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi, jen tak u stolu, když jsme řešili, jaký byl den. Řekla jsem mu, že mě ten vzkaz vlastně potěšil víc než kdejaká hezká zpráva na internetu, protože byl opravdový a stál trochu nepohodlí. Později jsem to zmínila i synovi, samozřejmě svými slovy a bez detailů o pojišťovně. Spíš jako příklad toho, že když něco zvoráme, tak se to má říct, ne dělat mrtvého brouka. A při tom vysvětlování mi došlo, jak strašně moc záleží na takových obyčejných situacích, které děti vidí. Že mu klidně můžu tisíckrát říkat, že má být poctivý, ale důležitější je, co jednou uvidí, až třeba já sama něco pokazím.
Od té doby, když ráno parkuju u školky, jsem pořád trochu nervózní, ale ten pocit už není jen negativní. Vím, že se občas stane bouračka i tomu nejopatrnějšímu člověku. Ale mám v hlavě ten kousek účtenky a ženu, která se rozhodla zůstat slušná, i když by bylo jednodušší zmizet. Ten malý papírek mi připomněl, že vedle všeho stresu kolem práce, rodiny a povinností se v těch krátkých momentech před školkou odehrává i něco mnohem důležitějšího – učíme svoje děti, jak se chovat, i když se nám zrovna vůbec nedaří. A že někdy to největší, co jim můžeme ukázat, je přiznat vlastní chybu.
