Článek
K doučování jsem se dostala docela náhodou. Kamarádka mi napsala, že její synovec propadá ze zeměpisu a potřebuje rychle vytáhnout známky před maturitou. Byla jsem v magisterském ročníku, peněz jsem neměla nazbyt, takže mi to přišlo jako fajn brigáda. Domluvili jsme se, že se poprvé potkáme v kavárně kousek od jeho školy. Seděli jsme u stolku, přede mnou sešity a slepé mapy, naproti mně kluk, který vypadal spíš jako můj spolužák než „student“. Byl trochu roztěkaný, dělal si srandu ze všeho možného, ale nebyl nepříjemný. Od začátku jsem si hlídala odstup – jasný režim hodiny, žádné dlouhé řeči okolo. Říkala jsem si, že je to prostě práce a nechci v ní nic komplikovat.
Když se neutrální kavárna změnila v jeho pokoj
Po pár týdnech za mnou přišel s tím, jestli bychom se nemohli učit u něj doma. V kavárně prý potkává moc známých, špatně se soustředí a pořád někdo chodí kolem. Dávalo mi to smysl, navíc to měl z domova kousek od tramvaje, kterou jsem stejně jezdila z fakulty. Když jsem poprvé vešla do jeho pokoje, došlo mi, že to bude jiné. Najednou jsem neseděla v neutrálním prostoru, ale v jeho soukromí – postel, plakáty, bordel na stole, jeho věci všude. Atmosféra byla jiná, i když jsme pořád probírali jen mapy a otázky k maturitě. Začal víc vtipkovat, občas narážel na „horké póly“ a „žhavé pouště“ takovým způsobem, že bylo jasné, že to není jen o učivu. Dělala jsem, že to nevidím, nebo jsem to otočila zpátky k učivu, ale vnímala jsem, že se mezi námi něco posouvá.
Od fotek sešitů k víkendům bez rodičů
Postupně jsme si nezačali psát jen kvůli úkolům. Nejdřív to byly fotky sešitů, dotazy typu „tohle je blbě?“ a „mám se učit i tohle?“. Pak k tomu přibyly odkazy na seriály, které jsem zmiňovala, že sleduju, vtípky k tomu, jak nenávidí němčinu, nebo otázky, jak pokračuje moje diplomka a příprava na státnice. Čím dál častěji mi psal, že je doma sám, že rodiče jsou na chalupě, že se mu nechce učit. Uvědomovala jsem si, že mi toho říká docela dost a že to není úplně běžné doučování. Zároveň mi to ale dělalo dobře. Sama jsem tehdy žila v podnájmu s cizími lidmi, byla jsem hodně v knihovně a často jsem se cítila dost sama. To, že mi někdo napíše jen proto, aby se zeptal, jak se mám, mi přišlo příjemné. Věděla jsem, že bych měla být profesionálnější, ale nechtěla jsem být chladná.
Jedno odpoledne mi napsal, jestli by šlo hodinu posunout na pozdější čas, až rodiče odjedou na víkend pryč, že pak bude mít klid na učení. Hned mi problesklo hlavou, že tam budeme sami, a na vteřinu jsem zaváhala. Pak jsem si to ale před sebou omluvila tím, že přece nejsem podezřívavá hysterka, prostě půjdu učit jako vždycky. Když jsem přišla, bylo v bytě nezvykle ticho. Žádné nádobí z kuchyně, žádné „Dobrý den“ od mámy, která mě dřív občas zastavila ve dveřích a ptala se, jak mu to jde. Vešli jsme do jeho pokoje, sedli si ke stolu, vytáhla jsem slepou mapu Evropy a začali jsme. Jenže on pořád odskakoval od tématu, ptal se na moje plány po škole, na bývalé vztahy, zdržoval. Cítila jsem v sobě zvláštní napětí. Ne něco dramatického, spíš takové tiché vědomí, že se tu může stát něco, co už nebude „jen hodina doučování“.
Okamžik, kdy už to nebylo jen doučování
V jednom momentě se naklonil nad mapu tak blízko, že se mě dotkl ramenem. Neodtáhl se. Začal se smát, že „ty tvoje cesty po mapě jsou strašně složitý, nechceš radši vidět tu nejkratší cestu k cíli?“ a kývl hlavou směrem k posteli. Zasmála jsem se taky, ale uvnitř jsem znejistěla. Najednou to nebylo jen takové neškodné laškování. V hlavě mi to jelo: je mu devatenáct, není to žádné dítě, ale já jsem tady jako lektorka, placená za konkrétní službu. Nechtěla jsem být v pozici „té učitelky, co spí se studentem“. Zároveň jsem si musela přiznat, že kdyby mi byl úplně lhostejný, tak by mě to tak nerozhodilo. Tím, že jsem mu hned neřekla jasné „ne“, jsem sama na sobě cítila, že už stojím jednou nohou za hranicí, kterou jsem si na začátku nastavila.
Vzniklo mezi námi docela dlouhé ticho. Nakonec jsem ho přerušila já. Nadechla jsem se a napůl nervózně, napůl upřímně jsem mu řekla, že mě to láká, ale že z toho mám blbý pocit, právě proto, že jsem jeho lektorka. Čekala jsem, že zareaguje nějak uraženě nebo pubertálně, ale on zvážněl. Řekl, že mě bere jako dospělou holku, ne jako učitelku, a že mi nic nechce nutit, jen to chtěl říct nahlas. V tu chvíli se to ve mně zlomilo. Ta jeho otevřenost a to, že nezačal tlačit, mě odzbrojily. Najednou mi nepřišel jako „student“, ale spíš jako kluk, se kterým se prostě něco děje. Nakonec jsem to byla já, kdo vstal, přešel k němu a políbil ho. V ten moment šly mapy i učivo úplně stranou.
Rozloučení, nová lektorka a pozdní rozpaky
Po tom našem rozhovoru a polibku tam seděl trochu rozcuchaný na posteli a oba jsme se spíš smáli tomu, jak trapně nesmělí jsme byli, než že bychom řešili nějaké drama. Hodinu jsme pochopitelně nedokončili. Místo toho jsme si začali docela střízlivě říkat, co teď. Řekla jsem mu, že by mi bylo divné ho dál doučovat, a navrhla, že mu domluvím jinou lektorku, s tím, že se stejně musím víc soustředit na státnice. On to přijal bez scén, dokonce si dělal legraci, že z praktické „aplikované geografie“ už má vlastně hotovo. Rozloučili jsme se docela v klidu, bez slibů a velkých plánů. Když na to dneska vzpomenu, je mi trochu trapně z toho, jak jsem si tehdy omlouvala svoje rozhodnutí samotou a potřebou cítit se někomu blízko. Zároveň to beru jako zkušenost, kdy se mi práce a osobní život propletly způsobem, který bych dnes asi ustála jinak, ale tehdy mi to přišlo jako nejsnazší cesta, jak být na chvíli někomu důležitá.
