Článek
Už nějakou dobu jsem měla pocit, že kolem sebe chodíme spíš jako spolubydlící než jako pár. On pořád v práci, já většinou večer sama doma, a když jsme se potkali, zvládli jsme jen pár vět o tom, jaký kdo měl den. Nic vyloženě špatného, ale takové tiché vzdalování. Když se blížil Valentýn, napadlo mě, že by to mohl být dobrý důvod udělat si jeden normální večer jen pro sebe. Ráno před prací jsem mu mezi řečí naznačila, že bych byla ráda, kdyby přišel ten den dřív domů, a on kývl, že se zkusí utrhnout. Brala jsem to tak, že s tím počítá, a celý den jsem se té představě přizpůsobovala.
Jeden večer, do kterého jsem vložila velká očekávání
Po práci jsem se stavila v obchodě pro věci na večeři a pár drobností na výzdobu. Nic velkého, žádné balony nebo něco okázalého, spíš obyčejné čajové svíčky a pár papírových srdíček, aby to působilo příjemně. Věděla jsem, že tyhle svátky moc nemusí, takže jsem nechtěla zajít do extrému. Doma jsem uklidila obývák, prostřela stůl, začala vařit jeho oblíbené jídlo a mezitím napsala krátký dopis o tom, co pro mě znamená a za co jsem mu vděčná. Byla to pro mě taková kombinace hezkého večera a příležitosti mu něco říct jinak než mezi dveřmi. Jak jsem tam chodila mezi kuchyní a obývákem, měla jsem v sobě takové to lehké těšení, jak vejde dovnitř a překvapí ho to.
Během dne jsme si psali, že dorazí kolem šesté. Když se ale blížila půl sedmá a v bytě bylo pořád ticho, začala jsem trochu znejistět. Napsala jsem mu, jestli je v pohodě, a on se po chvíli ozval, že „za chvilku vyráží“, jen musí něco dodělat. Žádná omluva, žádné vysvětlení, jen taková krátká věta. Nechtěla jsem z toho dělat drama, říkala jsem si, že má prostě fofr. Zároveň jsem ale cítila, jak mi to první nadšení polevuje. Chodila jsem po bytě, kontrolovala jídlo, přerovnávala už prostřený stůl a měla v sobě takovou směs napětí a lehkého zklamání. Když jsem pak kolem půl osmé konečně slyšela klíče v zámku, nebyla jsem už tolik natěšená, spíš jsem přemýšlela, v jaké náladě asi přijde.
Večer, který odhalil víc než jen únavu po práci
Vešel dovnitř, položil tašku u dveří a hned začal mluvit o tom, jak je úplně vyřízený a jak byl ten den náročný. Šla jsem ho přivítat, objala jsem ho a pak mu ukázala na připravený stůl se svíčkami a večeří. V tu chvíli jsem se na okamžik cítila docela pyšná, že jsem to všechno stihla a že nás čeká hezký večer. On se rozhlédl, trochu se usmál, ale ten úsměv mi připadal spíš povinný než radostný a utrousil něco ve smyslu, že je to všechno jen kvůli Valentýnu. Z tónu jeho hlasu jsem poznala spíš odstup než nadšení. Ještě dodal, že tenhle „komerční cirkus“ vlastně nemá rád, a místo aby si sedl ke stolu, spadl na gauč a vzal do ruky telefon.
V tu chvíli jsem se cítila dost trapně, jako bych mu něco nutila. Snažila jsem se to odlehčit a vysvětlit, že mi nejde tolik o svátek, ale o to, že jsem chtěla, abychom byli spolu. On na to řekl, že je to „fajn“, ale mezitím začal odpovídat na zprávy a řešit ještě nějaké věci z práce. Večeře pak proběhla v takové zvláštní, napjaté atmosféře. Jedli jsme, chvílemi bylo ticho, a když už jsme se bavili, točila se řeč hlavně kolem jeho práce, termínů a kolegů. Když jsem mu dala ten malý dárek a dopis, podíval se na to trochu rozpačitě a řekl, že mi nic nekoupil, protože jsme se na tom nedomlouvali, a že doufá, že se kvůli tomu nebudu zlobit. V tu chvíli jsem cítila, že nejde ani tak o ten dárek, ale o celkovou náladu.
Tiché varování, které už nešlo přejít
Neurazilo mě, že mi nic nepřinesl. Spíš mi běželo hlavou, proč já kolem toho dělám takové kolečko a on to bere skoro jako obtíž. Nečekala jsem velká gesta ani drahé dárky, šlo mi hlavně o ten čas a o snahu. Později večer usnul u seriálu na gauči, já seděla vedle něj a měla jsem pocit, že jsem strašně sama, i když fyzicky leží pár centimetrů ode mě. Najednou jsem si začala mnohem víc všímat, jak často jsem to já, kdo něco plánuje, navrhuje společné věci nebo se snaží, abychom se neztratili v běžném provozu. Ten valentýnský večer pro mě nebyl žádná velká katastrofa, ale byl to moment, kdy jsem si poprvé vážně položila otázku, jestli v tom vztahu neinvestuju mnohem víc než on a jestli v tom chci pokračovat, pokud se na tom nic nezmění.
Od té doby ve mně ten večer trochu zůstal. Ne jako jeden pokažený Valentýn, ale jako připomínka, že potřebuji ve vztahu cítit, že v tom nejsme každý sám za sebe. Že nejde jen o to, kdo koupí květinu nebo uvaří večeři, ale o ten základní pocit, že se oba snažíme. Tehdy jsem si poprvé přiznala, že mi ten pocit chybí a že nejde jen o jeden unavený večer po práci, ale o něco, co se děje už delší dobu. A i když jsem si to ten večer ještě nahlas nepojmenovala, bylo to pro mě tiché varování, které jsem už nemohla úplně ignorovat.
