Článek
Večer jsem byla sama doma, on odjel už odpoledne na hotel kvůli školení. V posledních týdnech jsem z něj cítila odstup, ale pořád jsem si to vysvětlovala tím, že má v práci náročné období. Po večeři mi napsal, že je konečně na pokoji, že je unavený a že ho to celé nebaví. Psali jsme si chvíli úplně normálně. Napsala jsem mu, ať mi pošle fotku pokoje, napůl ze zvědavosti, napůl proto, abych se uklidnila, že je prostě jen na nudném služebním výjezdu. Za chvíli mi přišlo selfie v zrcadle, kde stál u postele, a k tomu zpráva, že „jde hned chrnět“.
Na fotce jsem našla něco navíc
Nejdřív jsem tu fotku jen tak přejela, jako bych ji zkontrolovala a měla splněno. Něco mi na ní ale nesedělo, tak jsem ji otevřela znovu a začala ji přibližovat. V odrazu v zrcadle jsem si všimla druhé skleničky na víno, ve které bylo nalito, a dámské bundy přehozené přes židli. Nebyla jeho, to jsem věděla na první pohled. Chvíli jsem sama sebe přesvědčovala, že to může být pokoj od kolegy, nebo že tam byl někdo jen na chvilku a už je pryč. Jenže zároveň jsem cítila těžko v žaludku a začala jsem si v hlavě skládat, co mi ten den vyprávěl, kdy mi psal a kdy byl „offline“.
Napsala jsem mu, jako by nic, jaký má pokoj a jestli je tam sám. Chtěla jsem zjistit, co řekne, než mu ukážu, co na té fotce vidím. Odpověděl, že je sám, že je rád, že má aspoň klid, a že si pustí nějaký film. Navrhla jsem videohovor, že se aspoň uvidíme, když spolu nemůžeme být. V tu chvíli začal psát, že wifi je prý hrozná, že by to jen padalo a že je úplně vyřízený. V tu chvíli jsem měla jasno. Poslala jsem mu zpátky tu jeho fotku, přiblížený kousek se skleničkou a bundou, a k tomu jen krátkou větu: „A komu patří tahle bunda a druhá sklenička?“
Výmluvy, přiznání a první hranice
Několik minut neodpovídal. Viděla jsem, že je online, a čekala. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a bylo mi strašně. Pak mi zavolal. Neřekl ani „ahoj“ a rovnou začal vysvětlovat, že se tam jen na chvilku zastavil kolega na skleničku a že ta bunda je prý asi od pokojské, nebo od někoho, kdo tam byl ubytovaný před ním. Znělo to strašně nuceně a nesouvisle. Navíc nejsem blbá – pokojská si sotva nechá svou bundu v pokoji a po každém hostu se uklízí. Řekla jsem mu, ať se nesnaží z něčeho tak jasného dělat náhodu a že od něj potřebuju slyšet pravdu, ne výmluvy, které ho napadnou v panice.
Po chvíli ticha změnil tón a řekl, že tam s ním je kolegyně. Že se prý jen zašli projít a pak si dali víno na pokoji. Tvrdil, že se „jen“ líbali, že to neplánoval a že ho to mrzí. Znělo to jako naučené fráze, které se říkají, když už není kam uhnout. V hlavě se mi vybavily poslední týdny, kdy chodil domů později, mobil měl pořád u sebe a objevily se různé neurčité poznámky o tom, jak „potřebuje víc prostoru“. Najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Hovor jsem ukončila s tím, že už s ním ten večer mluvit nechci. Řekla jsem mu, ať po návratu z cesty nechodí domů, že si má na pár dní zařídit spaní jinde – u rodičů, u kamaráda, klidně v hotelu. Potřebovala jsem vědět, že nepřijde a nebude dělat, jako by se nic nestalo.
Co bude dál a za jakých podmínek
Tu noc jsem skoro nespala. Projížděla jsem naše starší konverzace a hledala, jestli tam nebyly náznaky, které jsem dřív přehlížela. Uvědomila jsem si, že ty „přestřelené“ reakce, kdy byl přehnaně podrážděný, když jsem se zeptala, kde je, asi nebyly jen o únavě. Došlo mi, že to nejspíš nebyl jeden náhodný úlet, ale něco, co řešil už delší dobu, možná i s konkrétní osobou. Ráno jsem mu napsala krátkou, ale jasnou zprávu, že od něj potřebuju vědět, jak náš vztah vlastně vidí a jestli v něm chce zůstat. A že pokud tomu máme dát šanci, nebude to přes rychlé hovory mezi schůzkami, ale budeme to řešit otevřeně.
Když se po školení vrátil, nesešli jsme se doma. Domluvili jsme si schůzku v kavárně, na neutrálním místě. Přišel nervózní, ale připravený mluvit. Hodně mluvil o tom, jak je prý dlouhodobě nespokojený, jak se cítil přehlížený a jak ho ten flirt s kolegyní „strhnul“. Poslouchala jsem ho, ale pořád jsem si vybavovala moment, kdy jsem na fotce uviděla cizí bundu a druhou skleničku. Řekla jsem mu, jak strašně ponižující bylo zjistit pravdu z odrazu v zrcadle na fotce, kterou mi poslal proto, abych byla v klidu. Nedomluvili jsme se hned, jestli spolu zůstaneme. Shodli jsme se ale na tom, že pokud tomu dáme nějakou šanci, bude to znamenat pauzu, nějakou dobu bydlet zvlášť a nejspíš i párovou terapii. A já jsem mu na rovinu řekla, že další podobnou situaci už bych prostě neunesla.
