Článek
Sedím u stolu v kuchyni a koukám do internetového bankovnictví na částku, kterou jsem v životě na účtu neměla. Vypadá to skoro nereálně, jako by to ani nepatřilo mně. Vím ale úplně přesně, odkud ty peníze jsou. Je to chata. Ta naše chata, kde jsme jako děti běhali s bráchou a ségrou po lese a spali na půdě ve spacácích. V hlavě se mi to všechno promítá, jak se tam pálily buřty, jak tam byl táta poprvé po mrtvici. A zároveň si uvědomuju, že posledních deset let tam jezdím opravovat střechu a kotel jenom já. Všechno to ve mně najednou stojí proti sobě a já sedím nad monitorem s pocitem, že jsem něco definitivně přestřihla.
Rodinná povinnost, nebo osobní dluh?
Když táta po mrtvici přestal být soběstačný, tak jsem to byla já, kdo za rodiči jezdil nejčastěji. Trávila jsem u nich večery, řešila doktory, papíry, léky. Rodiče tehdy rozhodli, že chatu přepíšou na mě, aby to bylo jednodušší. Takhle to i vysvětlili sourozencům. Oni to nějak skousli, možná si říkali, že se to jednou rozpočítá, možná to prostě nechtěli řešit. Všichni ji dál brali jako rodinnou, kde se slaví narozeniny a kde budou jednou běhat i jejich vnoučata. Jenže pak přišel můj rozvod, zůstala jsem sama s hypotékou, dvěma brigádami a chatou, která začala žrát peníze i energii. Každá větší oprava pro mě znamenala další měsíc počítání, co si můžu dovolit. Začala jsem mít pocit, že se topím, zatímco ostatní jen předpokládají, že to nějak zvládnu.
Jednou na jaře mi kamarádka vyprávěla, jak byla na měsíčním pobytu na Bali. Mluvila o tom, jak tam cvičila jógu, pracovala na dálku a jak se jí změnil pohled na život. Dělala jsem si z toho trochu legraci a tvářila se, že je to takový únik pro znuděné lidi kolem čtyřicítky. Ale večer jsem sedla k počítači a potají projížděla stránky těch pobytů, kurzů jógy, freelancingu a všech těch věcí, o kterých jsem si vždycky myslela, že nejsou pro mě. V jednu chvíli se mi to spojilo: kdybych prodala chatu, měla bych na to, abych si rok dala pauzu a zkusila něco úplně jiného. Ten nápad mě nejdřív děsil, připadal mi nezodpovědný a sobecký. Jenže jak dny plynuly, začal se mi vracet pořád dokola, až jsem nad jinou možností skoro nepřemýšlela.
Tichý prodej za zády rodiny
Nakonec jsem potichu začala zjišťovat, kolik by za chatu vlastně dali. Napsala jsem jednomu makléři, že bych chtěla „jen nezávazně ocenit nemovitost“. Přijel, prohlédl ji a než jsem se nadála, přivedl první zájemce. Když jsem cizí lidi prováděla po obýváku, kde jsou ještě fotky našich dětí a rodičů, cítila jsem se jako zrádce. Jako by mi tam nepatřilo ani to, že odemykám dveře. Zájemci se ptali na technické věci a bylo vidět, že si to umí představit jako svoje místo. Překvapilo mě, jak rychle se našel kupec, který byl ochotný zaplatit skoro hned a bez většího smlouvání. V tu chvíli mi došlo, že jestli teď necuknu, opravdu to podepíšu a nebude cesty zpět.
Než jsem se k podpisu dostala, zašla jsem za právníkem. Potvrdil mi, že jako jediný vlastník můžu chatu prodat bez souhlasu sourozenců. Řekl to klidně, pro něj to byla jen právní věc. Mě to uklidnilo jen napůl. Na papíře to bylo jednoduché, v hlavě vůbec ne. Začala jsem z chaty postupně vozit věci, o kterých jsem věděla, že jsou vyloženě moje nebo po rodičích. Vždycky jsem sourozencům říkala, že jedu uklízet nebo něco spravit. Nakládala jsem krabice do auta a měla přitom pocit, jako bych něco kradla sama sobě i jim. Cestou zpátky mi bylo fyzicky špatně, ale zároveň jsem si pořád opakovala, že když jim to řeknu předem, ukecají mě a já na Bali nikdy neodletím.
Letenka v kapse, tajemství na bedrech
Když peníze přišly na účet a já posílala zálohu organizátorovi pobytu na Bali, ruce se mi tak klepaly, že jsem číslo účtu přepisovala několikrát. Po odeslání platby se mi na pár vteřin ulevilo, jako bych překročila nějakou hranici. Ještě ten den mi volala ségra. Říkala, že by letos děti chtěly být na chatě celé prázdniny a jestli jim to nějak zařídím s vodou a elektřinou. Zůstala jsem úplně zaskočená. Zmohla jsem se jen na to, že jsem řekla, že ještě nevím, jak to bude, že tam možná bude nějaká rekonstrukce a že se to uvidí. Položila jsem to a měla jsem pocit, že jsem se propadla ještě o patro níž. Bylo mi mizerně a zároveň jsem si uvědomovala, že už není cesty zpátky, protože peníze za pobyt jsou pryč.
Teď mám koupenou letenku na červen a v hlavě si přehrávám, co bude v létě. Představuju si, jak v červenci přijedou na chatu s dětmi, odemknout budou chtít svým klíčem a zjistí, že tam bydlí někdo úplně jiný. Přemýšlím, jestli jim to mám říct dřív, sejít se s nimi a všechno vysvětlit, nebo prostě odletět a napsat jim z Bali dlouhý e-mail. Každý den to rozhodnutí odkládám. Kufr mám ale pomalu sbalený, v hlavě seznam věcí, které ještě musím zařídit. Vím, že to, co dělám, je pro ně zrada. Zároveň mám ale pocit, že poprvé v životě dělám něco čistě pro sebe a že další podobnou šanci už mít nebudu. A mezi těmito dvěma pocity teď žiju, každý den, než nastoupím do letadla.
