Článek
Když jsme čekali na pizzu a večer začínal obyčejně
Večeře začala jako milionkrát předtím. Po celém týdnu v práci jsme si s přítelem toužili oddechnout, pustit si film, zahalit se do deky a objednat pizzu. „Tipuju salsicciu, co ty?“ škádlil mě Tomáš, zatímco já si listovala nabídkou. Mrholilo a my zůstali schovaní v naší malé, útulné bublině. Ani ve snu mě nenapadlo, že za pár minut nás čeká večer, na který nikdy nezapomeneme.
Ten zvonek, který všechno změnil
Když zazvonil zvonek, lekl se Tomáš tak, že vyklopil půlku pití na polštář. „To je ten kurýr, jdu otevřít,“ rozhodl se a já se rozesmála jeho nervozitě. Popadla jsem peněženku s dýškem a vydala se ke dveřím. Přes kukátko toho moc nebylo vidět, ale podle hlasu mělo jít o mladou slečnu – nebo jsem si to aspoň myslela. Odemkla jsem a otevřela dokořán. Ještě v tu chvíli jsem netušila, že za těmi dveřmi čeká dávná kapitola mého života.
Setkání, která změní večer v chaos
Stála tam. Nikola. Moje bývalá nejlepší kamarádka ze střední, se kterou jsme si dali tiché sbohem po jedné katastrofální hádce. Zrudla jsem. Ona taky. V rukou nesla naše pizzy, ale v očích měla zmatek a snad i bolest stejně jako já. „Ahoj… To je náhoda,“ hlesla Nikola a já měla knedlík v krku.
Nečekané dialogy mezi pizzou a minulostí
Zůstali jsme stát proti sobě, aniž by kdokoliv cokoli řekl. Tomáš, stále s mokrým tričkem, dorazil zezadu: „Kde to vázne, bude pizza studená!“ Výraz jeho tváře, když spatřil Nikolu, mě dostal do kolen. Zřejmě chápal, že tu nejde o obyčejného kurýra. Nikola koktala: „Tady… vaše objednávka…“ a já rychle dodala: „Díky, Nikčo. Ehm… Jak se máš?“
Trapné momenty a první úsměvy
Nikdo nevěděl, co říct, až Tomáš přeťal ticho: „Tak pojď dál, nezmokni, rozhodíme jednu pizzu navíc!“ To prolomilo ledy. Nikola se nesměle pousmála a natáhla nám krabice. Když jsem ji vzala za ruku, pocítila jsem nával dávných vzpomínek v srdci. „Díky, ale ještě rozvážím,“ namítla, zatímco mě zpytavě pozorovala.
Rozluka v dešti a přiznání, co bolí
Stála jsem těsně za dveřmi, Nikola si ještě narovnávala šálu. „Promiň, jestli jsem tehdy byla kráva… Chtěla jsem ti napsat, ale…“ začala nesměle. Chtěla jsem ji obejmout, ale síly na to nebyly. „To už je dávno… doufám, že jsi šťastná,“ odpověděla jsem a v očích jsme obě měly slzy. Loučení bylo rychlé, Nikola se obrátila a zmizela v dešti.
Když se pizza pojí s druhou šancí
Dveře se zaklaply, pizza voněla a nám se otevřela stará rána — i šance na nové smíření. Tomáš mi natáhl ruku: „Pozveme ji příště na film a pizzu, co myslíš?“ Přikývla jsem a byla dojatá, kolik síly má jedno nečekané setkání. Kdo by to čekal od obyčejného pižma ve dveřích…
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
