Článek
Byli jsme se šéfem na dvoudenní služebce v jiném městě, od rána jedna schůzka za druhou. Odpoledne už jsem byla úplně vyřízená a těšila jsem se jen na sprchu a postel. Když jsme vystupovali z auta před hotelem, navrhl, jestli si nedáme dole večeři a ještě jednou neprojdeme prezentaci na zítřejší jednání. V první chvíli se mi chtělo říct, že jsem unavená, ale přišlo mi hloupé to odmítnout, když to souviselo s prací a navíc je to můj nadřízený. Domluvili jsme se na sedmou, já jsem se odlifrovala na pokoj, trochu se upravila a v hlavě si pořád opakovala, že je to prostě pracovní večeře, nic osobního.
Večer, který měl zůstat jen pracovním
V hotelové restauraci bylo poloprázdno, taková klasická jídelna s bílými ubrusy a obsluhou, která z nás nadšená nebyla, ale dělala, co musela. Sedli jsme si ke stolu u okna, on si sundal sako a najednou nepůsobil tak formálně jako v kanceláři, ale pořád to byl šéf. Nejdřív jsme mluvili čistě o práci, o zítřejší prezentaci, koho se to bude týkat a co by se nemělo zapomenout. Pak se to postupně stočilo k osobnějším věcem, zmínil děti a manželku Lenku, jak pořád lítají mezi kroužky a školou. Ve chvíli, kdy o nich začal mluvit, se mi ulevilo – ten večer pro mě přestal vypadat jako nějaké polorande a víc jako normální lidské povídání nad jídlem.
Setkání, které změnilo celý večer
Zrovna když nám donesli hlavní chod, přivedl číšník k vedlejšímu stolu pár, který si sedl skoro zády k nám. Šéf mluvil a najednou uprostřed věty úplně ztichnul. Zůstal zírat tím směrem, jako kdyby se díval skrz ně, ne na ně. Bylo to tak nápadné, že jsem se tam podívala taky, i když jsem se snažila dělat, že vlastně jen koukám kolem. V té ženě jsem po chvíli poznala jeho manželku z fotky na mobilu, kterou mi kdysi ukazoval na poradě, když se někdo ptal na jeho rodinu. A bylo mi okamžitě jasné, že ten muž vedle ní rozhodně není můj šéf, její manžel.
Ti dva u vedlejšího stolu se chovali, jako by byli na rande. Seděli blízko u sebe, občas se dotkli rukou, ona se na něj dívala takovým soustředěným pohledem, o jakém šéf nikdy nemluvil, když o ní vyprávěl. Vzduch mezi těmi dvěma byl jiný než mezi námi u našeho stolu. Šéf najednou vstal s tím, že si odskočí na toaletu, ale mně to spíš přišlo, že potřebuje na chvíli zmizet, nadechnout se a sebrat se. Zůstala jsem tam sedět sama, před sebou talíř, na který se mi najednou nechtělo sahat, a snažila jsem se tvářit, že nikoho kolem sebe neznám, že se nic zvláštního neděje. V hlavě mi jelo, jestli bych neměla navrhnout, že si sedneme jinam, nebo odejdeme, ale zároveň jsem měla pocit, že do toho vlastně vůbec nemám právo mluvit.
Když se profesní svět náhle zhroutí
Když se vrátil, byl úplně pobledlý. Vzal skleničku s vínem a skoro ji vypil na ex, což u něj normálně nevídám, většinou si víno spíš upíjí. Řekl jen, že zaplatí a že bychom to měli pro dnešek zabalit, že ho ještě čekají nějaké maily, a snažil se nasadit ten svůj pracovní tón. Při čekání na účet jen tak napůl pro sebe pronesl: „To je moje žena,“ a pak hořce dodal něco v tom smyslu, že asi není jedinej, kdo je dneska „na služebce“. V tu chvíli jsem úplně ztratila slova, připadala jsem si tam navíc, cizí v něčem, co mi vůbec nenáleží. Nakonec jsem jen zamumlala, že je mi to líto, a bylo mi přitom strašně nepatřičně, jako bych se omlouvala za něco, co jsem nezavinila.
Cestou výtahem nahoru jsme oba mlčeli, každý koukal do jiné strany. V tom tichu mi najednou došlo, jak moc tohle setkání narušilo tu jasnou hranici „šéf a podřízená“, kterou jsem do té doby vnímala docela pevně. Najednou přede mnou nestál jen můj nadřízený, ale někdo, komu se před očima hroutí představa jeho vlastního domova. U mého patra jen kývl hlavou, stručně řekl, že zítřejší prezentace platí a že si ještě napíšeme čas, a tím to uzavřel. Na pokoji jsem si sedla na postel a v hlavě mi běželo, jak bych sama chtěla, aby se ke mně někdo choval, kdyby mě takhle někde „nachytal“, a co bych od svého okolí unesla.
Ráno, kdy se všichni tváří, že se nic nestalo
Druhý den ráno se tvářil, jako by se nic nestalo. Byl zase formálně profesionální, mluvil jen o číslech, klientech a plánech. Nikdo z kolegů by na něm nic nepoznal. Já jsem ale od té chvíle začala to, co říká a jak se chová, vnímat jinak. Ne jako projev neotřesitelného šéfa, ale jako něco, za čím je unavený člověk, kterému se v mých očích zrovna rozpadá domov. Neudělala jsem z toho žádný velký závěr, jen vím, že když ho teď vidím, nevidím už jen funkci, ale i ten večer v hotelové jídelně, který jsme ani jeden z nás nechtěli zažít.
