Článek
Už delší dobu jsem domů chodila úplně vyřízená. Byla jsem unavená tak, že jsem večer jen padla na gauč a koukala do blba. Všechno to začalo ve chvíli, kdy odešla kolegyně a já jsem si její agendu tak nějak „dočasně“ vzala na sebe. Dočasně se ale změnilo v normální stav a nikdo nový nepřicházel. Šéf mi opakoval, jak si toho hrozně váží a že až bude lepší kvartál, sedneme si a něco s platem uděláme. Držela jsem se toho, protože jsem se nechtěla znovu učit novou práci a nový kolektiv. Jenže jak se blížil další kvartál a nic se neměnilo, začalo mi být jasné, že jestli to neotevřu já, tak se zase nic nestane. A že jestli to zůstane takhle, tak se z toho fakt zblázním.
Setkání v kanclu, které všechno spustilo
Domluvila jsem si s ním schůzku v jeho kanclu. Napsala jsem mu stručný mail, že bych chtěla probrat svůj plat a náplň práce, a on odpověděl, ať se zastavím po poradě. Celou cestu do práce jsem si v hlavě připravovala věty, abych nepůsobila jako někdo, kdo dělá scény, ale zároveň se nenechala rychle umlčet. Opakovala jsem si, že mám právo se o tom bavit. Když jsem k němu vešla, spustil ten svůj naučený proslov o těžké době, škrtech a nutnosti šetřit. Snažila jsem se mu do toho neskákat a počkat, až domluví. A pak jen tak mezi řečí řekl, že „všichni jsme nějak nespokojení, ale musíme zatnout zuby“. V tu chvíli jsem cítila, jak se mě zdvihá něco mezi vztekem a bezmocí.
Ještě chvíli jsem to zkoušela držet v klidu. Vysvětlovala jsem mu, co všechno teď dělám navíc, jaké projekty vedu sama, které dřív dělali dva lidi, a kolik tím šetřím času ostatním. Mluvila jsem i o tom, že jsem dostupná večer a o víkendech, když je průšvih. On to shodil s tím, že to je přece moje práce, že jsem za to placená. A že zvýšení pro mě teď neobhájí „nahoře“. Jakmile to řekl, úplně mi naskočily všechny předchozí rozhovory, kdy říkal skoro totéž, jen trochu jinými slovy. Došlo mi, že mě prostě jenom vodí za nos, že celou dobu spoléhá na to, že to vydržím. Přepadl mě pocit obrovské nespravedlnosti a ponížení, jako by mi vlastně naznačoval, že si vymýšlím. A v ten moment jsem prostě přestala být ta hodná, chápavá a loajální.
Věta, která ze mě vypadla, a výpověď
Ani jsem si neuvědomila, že jsem zvedla hlas, dokud jsem se neslyšela sama. Řekla jsem mu naplno, že když na mě má peníze, když potřebuje zachránit průšvih nebo odmakat víkend, tak by měl mít i na férovou výplatu. Připomněla jsem mu konkrétní večery a víkendy, kdy jsem rušila plány kvůli práci. Najednou se začal ošívat, díval se směrem ke dveřím, jestli někdo nejde kolem, a snažil se mě tlumit tím, že to „nemám přehánět“. Měla jsem pocit, jako by se víc bál toho, že nás někdo uslyší, než toho, co mu vlastně říkám. A to mě dodělalo. V tu chvíli jsem mu prostě oznámila, že za těchhle podmínek tady končím. Nebyl to žádný promyšlený tah, spíš věta, která ze mě vypadla, ale jakmile jsem ji řekla, věděla jsem, že to myslím vážně.
Odpoledne jsem si sedla k počítači a rovnou napsala výpověď. Nechtěla jsem čekat, aby mě to nepřešlo nebo abych nezačala couvat. Poslala jsem ji jemu i HR mailem a jakmile jsem zmáčkla odeslat, chvíli jsem jen seděla a koukala na monitor. V kanclu bylo takové zvláštní ticho, pár lidí si mě nenápadně prohlíželo. Později za mnou přišli dva kolegové, že prý bylo slyšet, jak jsem na něj zvýšila hlas. Byla jsem nervózní, jestli jsem to nepřepískla, měla jsem v sobě i stud, že jsem to takhle pustila ven. Zároveň se mi ale strašně ulevilo, že už v tom nemusím pokračovat. Šéf se tvářil dotčeně a držel si odstup. Řekl jen, že je to moje rozhodnutí a že „lidi jsou dneska hrozně neloajální“. Bylo vidět, že se urazil, místo aby se snažil něco pochopit.
Když jsem bouchla do stolu, najednou „byly peníze“
První týden po podání výpovědi to se mnou jelo nahoru dolů. Občas lehká panika, jestli si najdu něco jiného, občas až euforie z představy, že odsud fakt odejdu. Hned jsem si začala aktualizovat životopis, psát odpovědi na inzeráty a domlouvat si pohovory. Pomohlo mi, že jsem měla konkrétní kroky, místo abych jen seděla a trápila se. Asi po dvou týdnech mi najednou volal šéf. Jeho tón byl najednou úplně jiný, skoro vstřícný. Řekl, že by ještě rád probral možnosti a ať se stavím. Šla jsem tam s tím, že chci vědět, co má za lubem, ale vnitřně jsem už byla spíš jednou nohou pryč. V kanclu začal mluvit o tom, že by mi přidali, že by šlo domluvit home office, dokonce zmínil i jednorázový bonus, jen abych výpověď stáhla. Z toho, jak to říkal, jsem měla silný pocit, že beze mě to tam prostě nezvládají.
Bylo zvláštní ho poslouchat. Ještě nedávno mi opakoval, že na mě není rozpočet a že všichni musíme zatnout zuby, a teď najednou obracel. V jednu chvíli jsem měla skoro chuť se začít smát, jak moc byl ten kontrast do očí bijící. Zároveň jsem cítila, že je to celé jen reakce na to, že jsem bouchla do stolu, ne upřímná změna postoje. Poslechla jsem si ho, nijak jsem mu do toho neskákala, ale uvnitř jsem měla jasno, že se k němu vracet nechci. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že na tohle přišel až ve chvíli, kdy jsem musela udělat scénu, a že už jsem jinde v procesu. On začal tlačit na city, mluvil o tom, že tým mě potřebuje a že bychom to mohli brát jako nové nastavení vztahu.
Odešla jsem s tím, že mu dám vědět, protože jsem nechtěla dělat další scénu přímo tam. Ale už cestou domů jsem v sobě měla jasno. Došlo mi, že kdybych tam zůstala, pokaždé, když by přišla řeč na peníze nebo práci navíc, vzpomněla bych si na ty jejich věčné sliby a na to, jak mě začali brát vážně až ve chvíli, kdy jsem zvýšila hlas. Ten typ člověka, který se tváří jako kamarád, dokud držíte pusu, a jakmile něco řeknete, jste neloajální. V hlavě jsem si to pro sebe pojmenovala tak, že je to prostě srab. A řekla jsem si, že nechci trávit tolik hodin denně někde, kde musím dělat scény, aby se mnou vůbec někdo jednal férově.
