Článek
Všechno to začalo docela nevinně někdy v prosinci. Na poradě se řešily dovolené a já jsem si v duchu odškrtávala, že únor mám vyřešený – s přítelem jsme chytli výhodný zájezd k moři a těšila jsem se, jak vypadnu z kanceláře. Jenže jakmile padla otázka na volno v únoru, šéf bez přípravy oznámil, že tehdy dovolenou nedostane nikdo, že je to „uzavřené období“ a tím to hasne. Po poradě jsem za ním šla normálně, bez emocí, a slušně se zeptala, jestli by v mém případě nešla udělat výjimka, když už mám všechno zaplacené. Odpálkoval mě s tím, že jsem se ho měla zeptat dřív a že jeho moje osobní plány nezajímají. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo – ne ani kvůli tomu zájezdu, ale kvůli tomu, jak to řekl.
Když se z jedné věty stane vnitřní válka
Cestou domů jsem byla úplně vytočená a hlavně bezmocná. V hlavě se mi motalo jen to, že nám dovolená propadne a já s tím nic neudělám. Přítel navrhoval, ať to prostě zrušíme, že zdraví máme jen jedno a že příště pojedeme jinam, ale já jsem viděla jen tu pokutu, peníze v háji a šéfův nezájem. Začala jsem se v tom hrozně vrtat. Večer jsem ležela v posteli, koukala do stropu a přehrávala si, jak mě smetl ze stolu během dvou vět. V práci jsem pak byla podrážděná, každá jeho poznámka mě bodala víc než dřív a měla jsem pocit, že mě cíleně přehlíží. Postupně jsem si v hlavě začala stavět takovou obhajobu: když se on ke mně chová takhle, tak přece nemusím mít čisté svědomí já. Když on nedělá kompromisy, proč bych je měla dělat já.
Jak se blížil termín odjezdu, cítila jsem se čím dál hůř. Hůř jsem spala, budila jsem se s bušením srdce, měla jsem tlak na hrudi a občas se mi zamotala hlava. Nebyla to jen psychika, tělo mi fakt dávalo najevo, že to nezvládám. Nakonec jsem si řekla, že takhle to nejde, a objednala se k praktické doktorce. Popsala jsem jí, že dlouhodobě špatně spím, jsem ve stresu z práce a cítím se celkově vyčerpaná. Ona mi bez velkého řešení napsala neschopenku s tím, že si mám odpočinout a dát se trochu dohromady. Neřekla jsem jí, že mám koupený zájezd k moři, jen že nutně potřebuju vypadnout z práce. V hlavě jsem si to srovnala tak, že ten „odpočinek“ prostě vezmu do důsledků. Byla jsem přesvědčená, že si to zasloužím.
Když se truc změní v riskantní hru
Den před odletem jsem šéfovi napsala mail, že jsem na neschopence, přiložila potvrzení od doktorky a vypnula si pracovní mobil. Trochu jsem se bála, že bude volat, vyptávat se a zkoumat, jestli to není jen záminka, ale zároveň jsem v sobě cítila takový truc. Brala jsem to jako malou osobní odvetu za to, jak mě odbyl. Když jsme pak s přítelem seděli na pláži a já cítila, že nejsem v kanceláři, ale u moře, měla jsem najednou pocit osvobození, jako bych tomu systému nějak unikla. A v téhle euforii mě napadlo, že mu pošlu fotku nohou v písku s ironickou poznámkou, že „odpočívám, jak mi lékař doporučil“. Přišlo mi to v tu chvíli strašně vtipné a trefné.
Jenže prakticky hned po odeslání mi začalo docházet, co jsem vlastně udělala. Přečetla jsem si ten mail ještě jednou v odeslané poště a sevřel se mi žaludek. Přítel jen zakroutil hlavou a řekl, že tohle už bylo fakt zbytečné, že jedna věc je nemocenskou trochu ohnout a druhá věc je provokovat šéfa fotkou z pláže. Snažila jsem se mu to obhájit, že si začal on, ale už v tu chvíli jsem cítila, že je to spíš obrana ega než reálný argument. Zbytek dovolené se ve mně tahaly dva pocity – na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem pryč a že aspoň chvíli nemusím myslet na práci, na druhou stranu jsem měla pořád vzadu v hlavě strach, co mě čeká po návratu. Čím víc se blížil konec zájezdu, tím méně jsem se cítila odpočinutá.
Když se krátké zadostiučinění začne vracet
Po návratu do práce si mě šéf zavolal hned první den. Vlezla jsem do jeho kanceláře, on seděl u počítače, skoro se na mě nepodíval a jen přede mě položil vytisknutou fotku z pláže. Bylo jasné, že si ten mail někdo přeposlal i dál. Zeptal se mě, jestli mi to přijde v pořádku vzhledem k tomu, že jsem byla oficiálně na neschopence. V tu chvíli jsem se cítila jako malá holka přistižená při lži. Všechny ty moje vnitřní obhajoby, že si jen beru zpátky, co mi vzal, se rozpadly během pár vteřin. Řekl mi klidně, bez křiku, že by to mohl řešit přes pojišťovnu a inspekci, ale že místo toho navrhuje, ať si v klidu rozmyslím, jestli tam chci dál pracovat.
Vzala jsem si pár dní na rozmyšlenou a došlo mi několik věcí najednou. Bylo mi vlastně úlevněji při představě, že tam nebudu muset zůstávat, ale zároveň mě strašně štvalo, že odcházím jako ta, co to „pokazila“. Měla jsem pocit, že jsem sama sobě podrazila nohy. Nakonec jsme se domluvili na odchodu dohodou, bez oficiálního průšvihu, ale bylo jasné, že si tuhle epizodu oba zapamatujeme. Doma jsem nad tím ještě dlouho přemýšlela. Proč jsem to nechala zajít tak daleko. Proč mi tak moc záleželo na tom mít poslední slovo, i za cenu toho, že si tím zavařím. Od té doby se snažím podobné situace řešit dřív a normálně, i když mě někdo naštve. Protože ten krátkodobý pocit zadostiučinění za ten dlouhodobý stres opravdu nestojí.
