Článek
Domů jsem ten den šla úplně na autopilota. Bylo něco po sedmé, v hlavě jen sprcha, pyžamo, gauč a nic víc. V práci to byl jeden z těch dnů, kdy člověk vyřizuje požadavky ostatních a na svoje myšlenky nezbyde ani pět minut. Vyjela jsem výtahem do patra, vytáhla klíče a v tom jsem z vedlejšího bytu slyšela rány a tlumené nadávání. Nejdřív jsem si řekla, že mi do toho nic není, ale stejně jsem se otočila a koukla směrem k jeho dveřím. Stál tam soused, zápasil s obrovskou policí, kterou se snažil nějak dostat do skříně. Měl ji napůl zvednutou, opřenou o rameno, a bylo vidět, že to dlouho neudrží. Chvilku jsem stála ve svých dveřích a přemýšlela, jestli dělat, že to nevidím, jenže z pusy mi dřív vypadlo nabídnuté „nechcete s tím pomoct?“, než jsem to stihla vrátit zpátky.
Nakonec jsme na to byli dva, takže to šlo docela rychle. Chytla jsem tu polici z jedné strany, on z druhé, nadzvedli jsme ji na místo a já mu ji jen přidržovala, než ji přišrouboval. Mezitím jsme prohodili pár vět o tom, jak montování nábytku nikdy nevypadá tak snadně, jak to ukazují v návodu. Všimla jsem si, jak je z toho trochu nervózní, ne z té police, ale z toho, že mě u toho má za zády. Působil trochu zaskočeně, skoro jako by ho štvalo, že ho někdo vidí v situaci, kterou nemá pod kontrolou. Mně to ale přišlo spíš lidské. Po těch mých ex, kteří měli vždycky potřebu být za frajery, bylo něco osvěžujícího vidět chlapa, kterému může být trapně, že mu nejde skříň. Když bylo hotovo, několikrát mi poděkoval a já automaticky řekla, že už půjdu. Než jsem ale stihla udělat krok zpátky ke svým dveřím, navrhl, jestli si nedám aspoň skleničku vína na poděkování.
Jedno nevinné pozvání a prázdný byt za dveřmi
Moje první reakce v hlavě byla odmítnout. Byla jsem unavená, neměla jsem náladu na společnost a hlavou mi proběhla věta: „Je to jen soused.“ Taky jsem si vzpomněla na všechny ty dobře míněné rady o tom, jak je lepší si se sousedy držet odstup. Jenže pak mě napadlo, že mě stejně doma nic nečeká. Žádný partner, co by se ptal, kde jsem tak dlouho, žádné dítě, které by chtělo přečíst pohádku. Jen prázdný byt, ticho a možná zase mobil v ruce a zbytečné scrollování. A najednou mi přišlo vlastně docela příjemné mít možnost si s někým normálně popovídat, bez pracovních úkolů a bez řešení vztahů jiných lidí. Tak jsem kývla, ale s dodatkem, že jen na chvilku, že jsem po dni hotová. V tu chvíli z něj spadlo napětí, trochu se usmál a uhnul mi ze dveří, ať jdu dál. Ukázal mi, kam si můžu pověsit bundu, kde si odložit boty, všechno úplně normálně, bez jakýchkoli narážek, jen lehce nesvůj.
V jeho kuchyni jsem byla poprvé, i když bydlíme vedle sebe už skoro rok. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy otvíral skříňku pro skleničky a já se tam rozhlédla. Byt vypadal přesně tak, jak bych čekala u chlapa, co žije sám. Žádný extrémní nepořádek, ale ani pečlivě sladěné doplňky. Prostě funkční chaos – talíře na dosušení u dřezu, hromádka papírů na stole, nářadí od skříně ještě na lince. Nalil nám víno, sedli jsme si ke stolu a začali u těch nejbanálnějších témat. Probírali jsme dům, sousedy, jak dlouho tu kdo bydlí, kdo si na co stěžuje. Pak přišla řeč na práci, na směny, na to, jak je těžké domluvit se na opravě výtahu, když má každý jiný režim. Překvapilo mě, jak rychle se rozpovídal. Z člověka, který na chodbě vždycky jen kývl a zamumlal pozdrav, se přede mnou najednou stal někdo, kdo se mi dívá do očí a docela otevřeně vypráví, jak to má v práci a jak se sem vlastně nastěhoval.
Když se z banálního povídání stane něco víc
V jednu chvíli se to povídání přehouplo z praktických věcí k trochu osobnějším. Zmínil, že se do bytu stěhoval po rozvodu, já zase, že jsem se k sobě vracela z posledního vztahu, co skončil tak nějak rozplizle. Nepotřebovali jsme chodit do detailů, stačily dvě tři věty a bylo jasné, že oba máme za sebou svoje. Zasmáli jsme se tomu, ale nebyl to ten veselý smích. Spíš takové to „jo, oba víme“. Všimla jsem si, že když mluví, občas se na vteřinu zarazí a dívá se na mě o trochu déle, než by bylo úplně neutrální. A taky že se nenápadně naklonil přes stůl blíž, jako by mě chtěl líp slyšet, i když jsme se slyšeli dobře. V tu chvíli se mi v břiše něco pohnulo. Došlo mi, že to není jen příjemný večer ze slušnosti, ale že se mi jednoduše líbí. Ne jako „je to fajn soused“, ale jako chlap. A s tím přišla myšlenka, že když tu zůstanu dost dlouho, nemusí ten večer skončit jen u téhle skleničky.
Najednou jsem začala vnímat atmosféru v kuchyni jinak. Stále jsme mluvili o docela nevinných věcech, ale pod tím se někam posouvalo to, jak na sebe reagujeme. Občas jsme se potkali pohledem a já si všimla, že mi začne bušit srdce rychleji, než bych chtěla přiznat. Zároveň se mi v hlavě ozval ten můj opatrný hlas. Připomněl mi, jak jsem si posledně řekla, že už nechci nic řešit s někým, kdo bydlí moc blízko, a že po posledním zklamání jsem si slíbila víc odstupu. On se mě zeptal, jestli si dám ještě dolít. Ta otázka sama o sobě byla nevinná, ale podíval se na mě u toho způsobem, ze kterého bylo jasné, že oba víme, že nejde jen o víno. V té chvíli jsem cítila, jako bych stála na hraně. Jednou možností bylo říct „jo, nalej“ a nechat večer plynout, kam bude chtít. Tou druhou bylo zůstat u té první skleničky, poděkovat a jít do svého tichého bytu sama. Seděla jsem tam, držela skleničku v ruce a v hlavě se mi přetahovala chuť zkusit něco nového s tím dávno zapomenutým strachem, že když jednou překročím tenhle sousedský práh, už to nepůjde úplně vrátit zpátky.
