Článek
Když jsem to odpoledne vystoupila z výtahu, stál na chodbě před naším bytem soused z vedlejšího. V ruce držel pár dopisů a hned na mě zavolal, že mi asi pošťák zase nacpal poštu do jeho schránky. Podal mi obálky a řekl něco ve smyslu, že by se jednou za čas mohli trefit do správného bytu. Poděkovala jsem mu, automaticky zkontrolovala jméno a opravdu, dvě obálky byly moje. U nás ve vchodu to není nic neobvyklého, pošta se občas pomíchá, takže jsem si to moc nebrala. Byla jsem spíš ráda, že mi to donesl, než abych řešila, proč se to zase stalo.
Když obyčejný dopis spustí lavinu pochybností
Teprve doma u stolu, když jsem ty dopisy začala rozkládat, jsem si všimla, že jedna obálka je z jedné strany rozlepená a trochu natržená. Byla z banky. V tu chvíli se mi v břiše ozval nepříjemný pocit. Hned mě napadlo, jestli do toho někdo nekoukal. První, kdo mi vytanul na mysli, byl ten soused, protože ji měl v ruce. Zároveň jsem si říkala, že to klidně mohla poškodit pošta, že to někde zadrhli ve skladu nebo ve třídírně. Jenže ten prvotní pocit narušení soukromí tam byl a nedal se úplně přehlušit.
Chvíli jsem chodila po bytě a přemýšlela, jestli to vůbec nějak řešit. Nechtěla jsem ze sebe dělat hysterku, co hned všechny podezírá. Známe se od vidění, říkáme si dobrý den, občas prohodíme pár slov u schránek. Představa, že tam půjdu a budu se vyptávat na natrženou obálku, mi byla nepříjemná. Nakonec jsem si ale řekla, že mě to stejně bude hlodat, dokud se ho nezeptám. Tak jsem zaťukala na jeho dveře a snažila se vymyslet, jak to podat, aby to neznělo jako obvinění. Řekla jsem mu, že jsem si všimla, že ten dopis z banky byl už otevřený, a jestli si náhodou nevšiml, v jakém stavu byl, když ho vytahoval ze schránky. Dodala jsem, že jde o citlivé údaje a že mám trochu strach, aby se něco nezneužilo.
Sousedova reakce, stud a hranice paranoie
Podíval se na mě trochu překvapeným, trochu dotčeným pohledem, ale zůstal klidný. Řekl, že takhle rozlepený dopis našel ve schránce a jen mi ho donesl, protože viděl moje jméno. Že nemá důvod cizí dopisy otevírat. Vytáhl pak svůj vlastní dopis, který ten den taky dostal, a ukázal mi, že je na jednom rohu natržený. Postěžoval si na poštu, že to poslední dobou flákají, že jim to asi někde padá na zem nebo nevím co. Vysvětloval, že si cizí poštu nečte, že sám nesnáší, když mu někdo leze do soukromí, a že by ho teda ani nenapadlo do něčí obálky strkat nos. Bylo vidět, že ho ta moje otázka trochu mrzí, ale zároveň říkal, že chápe, proč se ptám, když jde o banku.
V tu chvíli mi došlo, jak to asi muselo znít. Najednou jsem se cítila trapně. Omluvila jsem se mu, že to možná vyznělo, jako že ho podezírám, a snažila jsem se to trochu odlehčit tím, že jsem se zasmála a poznamenala něco o tom, že člověk hned myslí na nejhorší. On kývl, že v pohodě, že by se asi ptal taky. Rozloučili jsme se celkem normálně, ale když jsem se vrátila domů, ten neklid úplně nezmizel. Pořád jsem v hlavě přemítala, jestli jsem reagovala přehnaně, nebo jestli je naopak správné být v takových věcech opatrná.
Jak jsem si ověřila fakta a uklidnila se
Druhý den v práci jsem si řekla, že to dořeším aspoň ze strany banky, ať mám klid. Zavolala jsem na infolinku, vysvětlila situaci a poprosila, jestli se můžeme podívat, jestli na mém účtu neproběhlo něco podezřelého nebo jestli se někdo nepokoušel měnit údaje. Operátorka byla v pohodě, všechno se mnou prošla, potvrdila, že je vše v pořádku, a dodala, že se občas dopisy poškodí už ve třídicí lince nebo při přepravě. Po tom hovoru ze mě spadl docela velký kus nervozity. Zpětně jsem si připadala trochu přecitlivělá, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem si to ověřila a nenechala to jen tak být.
O pár dní později jsme se se sousedem potkali u schránek. Otevřel tu svoji, podíval se dovnitř a napůl vážným, napůl pobaveným tónem pronesl: „Jsem zvědavej, čí poštu budu mít dneska.“ Usmála jsem se a odpověděla, že kdyby tam zase našel něco mojeho, tak ať to klidně přinese, a že když bude něco trochu natržené, nebudu z toho hned dělat vědu. Zasmál se, kývl a tím to nějak celé skončilo. To drobné napětí, které jsem po tom našem prvním rozhovoru cítila, úplně zmizelo. Jen jsem si pro sebe odnesla, že je dobré si podobné věci ověřit, ale není nutné hned za vším hledat zlý úmysl, zvlášť u lidí, se kterými se denně míjím na chodbě.
