Článek
Bydlím v řadovce na kraji města, takový ten klasický pás domků se zahrádkami za sebou. Mám menšího křížence Bena, nebo spíš jsem měla. Brala jsem ho jako člena rodiny, byl se mnou skoro všude. Hned vedle nás bydlí starší soused, sám, bez rodiny, a od začátku bylo jasné, že je extrémně citlivý na hluk. Vadilo mu, že Ben na zahradě občas štěká, hlavně když někdo šel kolem nebo když děti dělaly rámus. Zkoušela jsem s ním mluvit, domluvit se, že psa ven pouštím v určité hodiny, a opravdu jsem to držela. Dokonce jsem Bena dala i na výcvik, aby reagoval líp na povely. Stejně ale pořád nadával, ťukal na zeď a opakoval, že „to takhle dál nepůjde“. Časem jsem se přistihla, že se bojím i obyčejného zaštěkání, protože jsem čekala, kdy se ozve.
Otrava, šok a první podezření, které nešlo vyhnat z hlavy
Jedno odpoledne přišla domů dcera a hned mezi dveřmi mi řekla, že Ben nějak divně chodí a zvrací. Sbalila jsem ho a jely jsme okamžitě na veterinu. Veterinář ho vyšetřil, udělal, co mohl, a pak mi celkem napřímo řekl, že to vypadá na otravu. Popisoval příznaky, něco našel i v žaludku a ptal se, jestli se třeba nemohl dostat k nějaké návnadě, třeba u plotu nebo od sousedů. Během pár hodin bylo jasné, že se jeho stav horší, a do druhého dne Ben umřel. Úplně mě to zlomilo. Byla to kombinace šoku, prázdného domu a toho, že jsem při každém kroku čekala, že za mnou zase cupitá. V hlavě mi pořád běžela jedna otázka: kdo by tohle udělal. A samozřejmě mi naskakoval hlavně náš věčně naštvaný soused, i když jsem zároveň nechtěla jen tak ukázat prstem.
Po Benově smrti jsem zavolala policii. Přijeli, vyptali se mě, vzali si zprávu od veterináře a taky zbytky granulí a kousky párečku, které jsme předtím našly u plotu. Už tehdy ale naznačili, že bez jasného důkazu nebo svědka to bude těžké. Soused se mezitím tvářil, jako by o ničem nevěděl. Když se ho ptali, působil skoro dotčeně, jako by se ho to hrozně dotýkalo už jen tím, že je podezírán. Po jejich odjezdu se ale něco změnilo. Začala jsem si všímat, že se mi vyhýbá pohledem, a přitom jako by pořád sledoval, kde jsem. Když vyšel na dvůr, měla jsem pocit, že kontroluje situaci. Ve mně se míchal smutek po psovi, vztek a bezmoc. Byla jsem přesvědčená, že „tomu člověku to projde“, a ten pocit byl skoro stejně nesnesitelný jako samotná ztráta.
Rozhodnutí jít do boje a první krok k důkazům
Po pár dnech jsem ho jednou večer zahlédla z okna, jak se motá u našeho společného plotu a něco tam sype. Než jsem stihla sebrat klíče a vyběhnout ven, byl pryč. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už to pro mě nebyla jen domněnka, začala jsem k tomu přistupovat jako k něčemu, co prostě musím dotáhnout do konce. Koupila jsem si venkovní kameru, nasměrovala ji přesně na to místo u plotu a začala víc mluvit s ostatními sousedy z ulice. Z jejich vyprávění vyplývalo, že na psy kolem už dřív nadával, vyhrožoval, že „takhle to nenechá“, ale nikdy se nic konkrétního nestalo, nebo to aspoň nikdo neřešil. Pro mě to ale byly další střípky do skládanky. V duchu jsem si řekla, že jestli ho ještě jednou u něčeho nachytám, nepustím to, dokud se to nevyšetří, ať to stojí nervy, co to stojí.
Asi za týden mě v noci vzbudila notifikace z kamery. Ospale jsem vzala mobil a pustila živý náhled. A tam bylo úplně jasně vidět, jak soused stojí u plotu a hází přes něj do naší zahrady něco, co vypadalo jako kusy párku. V tu chvíli ze mě spadla poslední pochybnost. Vyletěla jsem ven, našla ty kousky v trávě, snažila se na nic nesahat a hned jsem volala policii, aby přijeli rovnou k nám, že mám návnadu i záznam. Když dorazili, všechno nafotili, párek i hlínu kolem dali do sáčků, ode mě si stáhli video z kamery. Bylo vidět, že tentokrát je situace jiná. Jejich tón byl mnohem jistější, protože už nešlo o moje podezření, ale o konkrétní důkaz. Celá věc se pak rychle překlopila do trestního řízení, soused dostal obvinění z týrání zvířat, kauza šla k soudu a ten mu nakonec dal podmínku a vysokou pokutu.
Jak trest změnil ulici – a jeho místo v ní
Jakmile se to rozkřiklo po ulici, atmosféra se změnila. Nemusela jsem nikde nic vyprávět, prostě se to šířilo samo – hospoda za rohem, domovní schůze, drobné řeči před obchody. Na další domovní schůzi se ho pár lidí přímo zeptalo, jak s tím může žít. On tam poprvé přede všemi řekl něco jako: „Kdybyste zažívali ten štěkot denně, taky by vám ujely nervy.“ V místnosti bylo ticho, spíš takové trapné než soucitné. Od té doby mám pocit, že s nikým pořádně nemluví, přes den skoro nevychází, často v noci vidím, že mu dlouho svítí v kuchyni. Působí to, jako by byl zavřený sám v sobě. Když se potkáme u popelnic nebo na ulici, je na něm vidět směs strachu, studu a takového zatvrzelého vzdoru. Není mi ho úplně líto, ale zároveň mám dojem, že si to v hlavě přehrává pořád dokola.
Po pár měsících jsem si pořídila nového psa. Nešlo to hned, chvíli jsem se bála, že to psychicky nedám, ale nakonec mi chyběl ten každodenní psí rytmus i to, že mě někdo vítá doma. Tentokrát mám pozemek zabezpečený kamerami mnohem líp a všichni v ulici vědí, co se stalo, takže cítím jinou míru ochrany. Soused reaguje na každý hlasitější zvuk, hned vykukuje z okna, ale mám pocit, že si už nic nedovolí. Ví, že by stačilo jedno další video a jeho zbytky reputace by skončily úplně. Občas přemýšlím, jestli to není taková zvláštní forma trestu – on ví, že se na něj všichni dívají jinak, já vím, že jsem mu sama fyzicky nic neudělala, jen jsem využila to, že se sám nachytal. Bena mi to nevrátí, ten prázdný prostor v mém životě už zůstane, ale představa, že každý jeho další den mu připomíná, co udělal, je pro mě asi ta nejbližší „msta“, kterou dokážu unést.
