Článek
Když si ten den vybavím, začíná to úplně obyčejně. Bylo dopoledne, měli jsme za sebou pár jízd a s kamarádkou jsme se domluvily, že si dáme krátkou pauzu. Ona jela ještě jednou nahoru, já jsem se rozhodla ji počkat kousek pod lanovkou, na kraji sjezdovky. Zastavila jsem bokem, lyže napříč svahem, tak jak nás to učili, když člověk nechce sjíždět dolů. Pořád jsem koukala nahoru, jestli ji už neuvidím, a spíš jsem řešila, jak mi mrznou prsty v rukavicích. Byla tam docela tlačenice, ale dávala jsem si pozor, abych nikomu nestála v cestě. Vůbec mě nenapadlo, že zrovna tam se něco stane.
Náraz, šok a chvíle, kdy se všechno zpomalí
Pak přišla ta rána. Nepamatuju si žádný varovný zvuk, žádné volání, prostě najednou obrovský náraz zezadu a já letěla na bok. Byl to takový šok, že jsem chvilku vůbec nevěděla, co se děje. Jen jsem cítila, jak mě vymrštilo, lyže mi ujely a bokem jsem se svezla o pár metrů níž po svahu. Hned při prvním nádechu mě bodavě píchlo v koleni a v hlavě mi naskočila jediná otázka: jestli je zlomené, nebo ne. Snažila jsem se co nejrychleji zastavit a trochu se posadit, abych se rozhlédla, jestli na mě ještě někdo nejede. Všechno působilo zpomaleně a zároveň úplně přehnaně hlasitě.
Když jsem se trochu sebrala, všimla jsem si vedle sebe chlapa v barevné bundě. Ležel ve sněhu, něco si mumlal a začal se zvedat. První, co mě praštilo, byl zápach alkoholu. Byli jsme uprostřed sjezdovky, ne u výčepu, a z jeho dechu bylo pivo cítit úplně jasně. Čekala jsem, že se zeptá, jestli jsem v pořádku, protože jsem tam pořád seděla ve sněhu a držela se za koleno. Místo toho se na mě otočil a začal na mě křičet, co tam údajně dělám a proč mu prý vjíždím do cesty. Chvilku jsem vůbec nechápala, že to myslí vážně, a snažila se nějak zorientovat, jestli jsem náhodou opravdu neudělala něco špatně. Ale věděla jsem, že jsem stála na místě a čekala.
Veřejné obviňování a náhlí svědci, kteří se ozvou
Zkusila jsem mu klidně vysvětlit, že jsem vůbec nejela, jen jsem tam stála bokem a čekala na kamarádku. Měla jsem pocit, že to musí být jasné každému, kdo nás viděl. On ale ještě přitvrdil. Pořád opakoval, že neumím lyžovat, že jsem údajně nebezpečná a že kvůli mně mohl skončit v nemocnici. Přitom jsem to byla já, kdo seděl na zemi a nemohl se pořádně postavit. Jak křičel, sbíhali se kolem nás další lyžaři, někteří se zastavili a jen sledovali, co se děje. Začala jsem se cítit hrozně poníženě. Nejen kvůli té bolesti v koleni, ale kvůli tomu, že mě tam někdo veřejně seřvává za něco, co jsem neudělala. Najednou jsem měla pocit, že pro ostatní jsem prostě ta, co překáží a vytváří problém.
Do toho se ozval starší pán, který stál kousek nad námi. Řekl, že mě celou dobu viděl a že bylo jasné, že ten chlap jel moc rychle a nebezpečně. Najednou jsem ucítila obrovskou úlevu, že to někdo řekl nahlas za mě. Já sama jsem se s ním hádat nechtěla, bála jsem se, že se to ještě víc zvrtne. Pak se přidala i jedna paní, která říkala, že ho viděla už nahoře, jak se motá a skoro srazil děti ve frontě. Ten lyžař, místo aby se zarazil, začal nadávat i jim a situace se ještě víc přiostřila. Všichni mluvili přes sebe, on se omluvit nechtěl a já tam pořád seděla ve sněhu a snažila se nerozbrečet, protože mě to celé psychicky úplně semlelo.
Obsluha sjezdovky, odvoz na saních a zvláštní směs pocitů
Někdo mezitím zavolal obsluhu sjezdovky. Po chvíli přijel chlapík v reflexní bundě, typický člen horské služby nebo areálové obsluhy. Celou chvíli se snažil zjistit, co se stalo, a ten opilý lyžař se i na něj snažil hrát drsňáka. Zvyšoval hlas, vymlouval se, že prý jel normálně a že za všechno můžu já. Jakmile mu ale obsluha oznámila, že mu bere permanentku a že má sjet dolů, najednou trochu ztichl a začal být méně sebejistý. Mně mezitím pomohli sundat lyže, opatrně mě naložili na takové ty saně a odvezli mě dolů k ošetřovně. Cestou se ke mně konečně dostala kamarádka, na kterou jsem tam původně čekala. Byla v šoku, když mě viděla na saních, ale jela se mnou a pomohla mi aspoň s věcmi.
Na ošetřovně zjistili, že mám koleno „jen“ naražené, žádná zlomenina ani přetržené vazy. Fyzička tedy celkem dobrá, ale tím pro mě den na svahu skončil. Když jsme pak jely domů, byla jsem hodně naštvaná a zklamaná. Připadala jsem si nespravedlivě obviněná a ještě k tomu fyzicky rozbitá kvůli někomu, kdo si dal na lanovce asi o pár piv víc. Zároveň ve mně ale zůstával silný pocit vděčnosti. Za toho staršího pána a tu paní, kteří se mě tam úplně bez váhání zastali. Za to, že mi někdo pomohl vstát ze sněhu, sundat lyže, naložit mě a prostě tam se mnou byl. Možná i díky nim to ve mně nezůstalo jen jako vzpomínka na bezmoc, ale i na to, že se cizí lidi občas dokážou ozvat ve chvíli, kdy sám nemáte sílu.
