Článek
S manželovou mámou jsme spolu nikdy neměly vyloženě hezký vztah, ale dlouho jsem to brala tak, že prostě nejsme stejný typ. Ona hodně komentovala, radila, všechno „myslela dobře“, ale ve výsledku z toho byla spíš kritika – jak vařím, jak bydlíme, jak utrácíme peníze. V těhotenství se to zhoršilo. Najednou měla potřebu se vyjadřovat úplně ke všemu kolem miminka. Když jsem zmínila porod, řekla jsem, že tam chci jen manžela. Ona ale začala tlačit, že u „svého vnoučete prostě bude“ a dokola opakovala, že aspoň budeme mít s manželem podporu. Já jsem byla unavená těhotenstvím, hádkám jsem se chtěla vyhnout, a tak jsem nakonec ustoupila s tím, že v té chvíli stejně budu řešit hlavně kontrakce a bolest.
Den porodu byl dlouhý a vyčerpávající. Kontrakce se táhly, já byla zpocená, vystrašená a měla jsem dost co dělat sama se sebou. Manžel se snažil, držel mě za ruku, ale bylo vidět, že je nervózní, občas odbíhal pro informace, nevěděl, co říct. Tchyně seděla, stála, zase seděla a pořád něco komentovala – jak dlouho to trvá, jak to dneska ženy moc prožívají, jak je ta sestra pomalá. Vnímala jsem to jen napůl, ale lezlo mi to na nervy. Neměla jsem sílu jí říct, ať je zticha, připadala jsem si zranitelná a soustředila se jen na to, abych to nějak vydržela a dítě se narodilo v pořádku.
Okamžik, který změnil všechno mezi námi
Když se syn konečně narodil, spadl ze mě obrovský tlak. Byla jsem fyzicky úplně na dně, ale zároveň jsem cítila úlevu. Sestřička ho po prvním ošetření přinesla k posteli, abych se na něj podívala. Manžel stál kousek dál, trošku v šoku, dojatý. Tchyně stála u mě, koukala na miminko a chvilku bylo ticho. A pak úplně klidně řekla: „Tak ses dočkala, konečně sis ho tím děckem k sobě připoutala. Chudák můj kluk.“ Řekla to tónem, jako by jen tak něco poznamenala. Všechno se ve mně sevřelo. Místo toho, abych cítila radost, jsem měla pocit, že se propadám hanbou a že mě někdo chytil při něčem špatném.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla tam sestřička, manžel, tchyně, miminko. Všechno dohromady. Rozbrečela jsem se a dělala, že brečím dojetím, protože jsem se strašně styděla, že by někdo pochopil, proč doopravdy pláču. Sestřička po ní hodila zvláštní pohled, ale nic neřekla. Když jsme potom zůstali sami s manželem, snažila jsem se mu vysvětlit, co mě tak vzalo. On tu větu zaslechl jen napůl. Řekla jsem mu, jak to na mě působilo, že mě v té nejcitlivější chvíli obvinila z něčeho, co vůbec necítím. On reagoval tím, že to máma určitě nemyslela tak zle, že je jenom vystresovaná a neuvědomila si, jak to zní. Snažil se to uklidnit, přejít, ale pro mě to bylo, jako by mi řekl, že přeháním.
Rozhodnutí po porodu a první hranice
Na pokoji po porodu jsem ležela s miminkem a místo toho, abych byla jen šťastná, jsem měla v hlavě pořád dokola tu jednu větu. Došlo mi, že tohle není jen nešikovný vtip, ale že mě takhle nejspíš vnímala už dávno – jako někoho, kdo jí vzal syna a teď si ho ještě „pojistil“ dítětem. Když pak navrhla, že za mnou do porodnice přijde znovu, cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Řekla jsem manželovi, že tam nechci nikoho, kdo se mnou umí takhle jednat, když jsem úplně rozbitá a zranitelná. Manžel z toho nadšený nebyl, bál se, jak to ponese doma, ale nakonec to respektoval a řekl jí, ať přijede až za námi domů.
Po návratu domů se ozvala, jako by se nic nestalo. Psala, kdy se může přijet „podívat na vnouče“. V tu chvíli jsem v sobě měla jasno: dokud se mi neomluví za to, co u porodu řekla, nepustím ji k nám. Řekla jsem to manželovi a poprosila ho, aby jí to vysvětlil. Její reakce mě už vlastně nepřekvapila. Tvrdila, že jsem přecitlivělá, že to byl jen hloupý vtípek, že si furt něco beru osobně a že jí teď bráním ve styku s vnukem. Zkusila to otočit tak, že je ona ta oběť. V tu chvíli jsem si řekla, že pokud ani teď není schopná aspoň připustit, že to přehnala, tak ji k sobě ani k dítěti pustit nechci.
Život bez ní a pocit, že chráním sebe i děti
Od té doby uběhlo několik let. Máme s manželem dvě děti, tchyně je neviděla. Občas pošle přes manžela dárek nebo vzkaz, ale místo omluvy jsou v tom jen výčitky, jaká jsem, že jí beru vnoučata. Někdy nad tím přemýšlím a říkám si, jestli nejsem moc tvrdá. Jenže pokaždé, když si vybavím ten okamžik na sále, cítím ten stejný chlad a stud. Dnes už to nevnímám jako mstu. Vnímám to jako ochranu sebe i dětí. Ukázala mi tehdy naprosto bez zábran, co si o mně myslí, zrovna ve chvíli, kdy jsem byla nejvíc odkrytá a slabá. A já už ji k sobě do tak blízkého prostoru jednoduše pouštět nechci.
