Článek
Vracela jsem se z práce později, než jsem plánovala, a už v tramvaji jsem počítala minuty do zavření školky. Rozhodla jsem se cestou ještě rychle vzít v obchodě pár věcí, abych večer nemusela znovu ven. Byla jsem unavená, hladová a v hlavě mi jelo, co všechno ještě doma čeká. V obchodě bylo narváno a otevřená jen jedna pokladna. Samozřejmě. Postavila jsem se na konec fronty a pořád kontrolovala čas na mobilu. Každá minuta mi přišla jako věčnost a já cítila, jak jsem napjatá jak struna.
Když se každá minuta mění v další důvod k výbuchu
Když jsem se konečně dostala skoro dopředu, měla jsem pocit, že už to prostě musím stihnout. Jenže jakmile jsem položila nákup na pás, začala jsem si všímat, jak pomalu ta prodavačka markuje. Každou věc si posunula, srovnala, chvíli ji držela v ruce, než ji přejela přes čtečku. Když jí něco nepípalo hned, začala se v tom přehrabovat nebo koukat po kódu. Do toho se mě zeptala na jejich věrnostní kartičku. Normální otázka, ale mně v tu chvíli okamžitě naskočila podrážděná odpověď v hlavě. Jen jsem procedila, že ji nemám, ale uvnitř mi běželo něco ve stylu „nehledejme kraviny, dělejme“.
Zaseklo se to u vážené zeleniny. Něco nesedělo v systému, začalo to pípat nějak jinak a ona začala lovit v nějakém sešitě. Pak volala kolegyni, která byla zrovna úplně na druhém konci obchodu a očividně měla vlastní shon. Minuty běžely, fronta za mnou se natahovala a já za zády slyšela tiché povzdechy. Prodavačka mi řekla, že se omlouvá, že to nějak blbne. V tu chvíli mi to ale vůbec neznělo jako omluva, spíš jako výmluva. Místo abych se prostě nadechla a řekla si, že se to stává, jsem uvnitř ještě víc přetékala.
Okamžik, kdy to rupne – a nejde to vzít zpátky
Když jí pak znovu nešlo načíst další zboží, tak to ve mně prostě ruplo. Zvedla jsem hlas a vypálila něco jako: „Můžete si pospíšit, nemám na to celý den,“ a hned na to „to jste tady první den nebo co“. Vylítlo to ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. Bylo to tak nahlas, že to musel slyšet celý obchod. Najednou mi přišlo, že kolem úplně ztichlo. Slyšela jsem jen pípání pokladny a šustění sáčků. Prodavačka zrudla, koutky pusy se jí začaly cukat a ruce se jí viditelně roztřásly ještě víc. Stála jsem naproti ní a docházelo mi, že jsem to fakt přehnala, ale už to šlo zpátky vzít jen těžko.
Za mnou se ozvala paní s takovým klidným, ale úplně jasným: „Taky je jen člověk, ne?“ A někdo dál ve frontě si nahlas odfrkl takovým tím nesouhlasným způsobem. V tu chvíli jsem měla pocit, že už tam všichni nečekají kvůli pomalé pokladní, ale kvůli mojí scéně. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo tam dělá cirkus před cizími lidmi. Cítila jsem, jak mi horko stoupá do obličeje, měla jsem pocit, že ho musím mít úplně rudý. V hlavě mi probliklo, jak bych se cítila já, kdyby na mě takhle někdo vyjel v práci, před plnou frontou lidí. Stud mě zalil během pár vteřin.
Když trapnost doznívá déle než cesta domů
Prodavačka pak tiše dojela zbytek nákupu. Nepodívala se na mě, jen mechanicky brala jednu věc za druhou a pípala je. Já jsem stála, vytáhla kartu a najednou jsem nevěděla, co říct. Připadala jsem si jak malé dítě, co něco pokazilo a teď čeká, co bude. Nakonec jsem ze sebe dostala něco jako: „To je jedno, promiňte.“ Slyšela jsem sama, jak to zní divně a nedotaženě, ale víc jsem vymáčknout nedokázala. Ona jen kývla, podala mi účtenku a já si v rychlosti naházela nákup do tašek, hlavně ať už jsem pryč z toho prostoru, kde na mě někdo možná pořád kouká.
Když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že už vlastně tolik nespěchám. Stejně jsem věděla, že školku o pár minut nestihnu podle plánu a že to budu muset nějak domluvit. Šla jsem směrem k autu a v hlavě si přehrávala ten obraz, jak se jí třásly ruce, když jsem na ni vyjela. Bylo mi trapně a těžko zároveň, měla jsem stažený žaludek a říkala jsem si, že bych se měla vrátit a normálně se jí omluvit. Představila jsem si ale, jak tam zase stojím u té pokladny, ona mě pozná a já začnu blekotat něco o tom, že jsem byla ve stresu. Nakonec jsem se nevrátila. Šla jsem do auta, jela pro malého a po cestě jsem si jen tiše slíbila, že tohle už nechci zopakovat. Že si radši vyrazím z práce dřív, i kdybych měla něco odložit, a když mě příště přepadne takovýhle vztek, tak si to odskáče maximálně volant, ne někdo, kdo zrovna stojí proti mně v práci.
