Článek
To dopoledne bylo úplně obyčejné. Potřeboval jsem poslat balík, tak jsem zajel k poště, kde je to parkoviště, co je skoro pořád plné. Auta tam stojí nalepená na sobě, člověk má pocit, že se při každém couvání o něco otře. Zaparkoval jsem, docela pečlivě jsem si zkontroloval, jestli stojím rovně a v čáře, protože už jsem tam kdysi chytil škrábanec na nárazníku. Když jsem viděl, že za mnou i přede mnou je sotva místo, jen jsem pokrčil rameny, zamknul auto a šel na poštu. Vevnitř fronta skoro po dveře, klasika. V hlavě jsem si jel seznam věcí, co ten den ještě musím stihnout, a auto jsem tím pádem úplně vypustil.
Po asi patnácti, dvaceti minutách jsem byl hotový a vyšel ven. Už z dálky mi bylo divné, že se u mého auta někdo motá. Stál tam chlap s kočárkem, nakláněl se k boku auta a něco si prohlížel. Jak jsem se přibližoval, začalo mi být nepříjemně. A když jsem uviděl ten dlouhý šrám přes bok, spadl mi žaludek. Nebyla to nějaká malá oděrka od dveří, ale solidní čára přes dva plechy, lak pryč, plech promáčklý. Ten chlap, co tam stál, na mě jen krátce kouknul a skoro hned zmizel mezi auty. Neřekl ani slovo, prostě vzal kočár a byl pryč. V tu chvíli jsem si byl skoro jistý, že to byl on, a stejně mi ujel. V hlavě mi jely nadávky a zároveň taková ta rezignace, že tohle prostě znám. Někdo do mě nacouvá a já to budu platit ze svého, protože samozřejmě žádný svědek, žádná poznávací značka, nic.
Papírek za stěračem, který změnil celý příběh
Šel jsem auto obejít, abych se podíval, jak velké to vlastně je. Až u spolujezdcovy strany jsem si všiml, že za stěračem je bílý papírek. Nejdřív jsem ho úplně ignoroval, myslel jsem, že to je nějaký letáček, co tam někdo nacpal všem. Automaticky jsem ho vytáhl a chtěl zmuchlat, ale pak jsem si všiml, že je tam psaný text. Někdo tam do detailu popisoval, že do mě nacouval při vyjíždění z řady, omlouval se, nechal tam svoje jméno, telefon a napsal, že má havarijní pojištění a všechno půjde přes něj. Bylo tam i vysvětlení, že mu v autě brečelo dítě, byl ve stresu a nesoustředil se. Ten tón byl hrozně upřímný, skoro jako kdyby ten člověk psal mail známému, ne vzkaz cizímu člověku. Četl jsem si to dvakrát za sebou, protože jsem tomu prostě nevěřil a chtěl jsem se ujistit, že to není nějaký hloupý vtip.
Stál jsem opřený o auto, v jedné ruce ten papírek, v druhé mobil, a nevěděl jsem, jestli mu mám hned volat, nebo se nejdřív trochu uklidnit. Pořád ve mně bylo to prvotní naštvání, ale do toho se míchalo překvapení, že se někdo takhle otevřeně přizná. Nakonec jsem číslo vytočil hned. Chtěl jsem slyšet, jak ten člověk zní, jestli to nebude nějaký divný typ, co se to pak bude snažit různě obejít. Zvedl to hned po prvním zazvonění, představil se stejně jako na papírku a začal se znovu omlouvat, ještě než jsem pořádně stihl říct, kdo jsem. Nabídl, že se vrátí k poště, pokud tam ještě jsem, aby se to prošlo na místě a aby bylo jasné, o jaké škody jde. Z toho hovoru jsem měl pocit, že je nervózní, ale zároveň rozhodnutý to řešit.
Setkání na parkovišti a papírování s pojišťovnou
Za nějakých deset minut u mě zastavil starší kombík. Vystoupil chlap kolem čtyřicítky, obyčejně oblečený, nic, co by nějak vyčnívalo. Bylo na něm vidět, že je nervózní, ruce se mu trochu klepaly, když ke mně šel. Hned mě odvedl k zadní části svého auta, ukázal rozbité světlo a poškrábaný nárazník. Pak mi ukazoval, jak se z místa snažil vytočit a kde přesně mě vzal bokem. Všechno působilo logicky a hlavně to neznělo jako výmluva. Na chodníku jsme vytáhli formulář pro pojišťovnu, zavolal své pojišťovně, nadiktoval tam všechny údaje a společně jsme vyplnili, co se stalo. Udělali jsme fotky obou aut, detailů poškození a celé situace. Když jsme to podepsali a on se omluvil asi potřetí, začalo ze mě pomalu opadávat to nejhorší naštvání. Spíš tam zůstala únava a takové zvláštní uvolnění.
Když odjel a já seděl v autě, došlo mi, jak moc mě ten papírek za stěračem rozhodil. Byl jsem nastavený na klasický scénář: přijdu k autu, škoda, nikdo nikde, člověk si zanadává a jde to řešit sám. Místo toho jsem v ruce držel skoro dopis od člověka, který se přiznal, nechal na sebe kontakt a aktivně chtěl, aby se to vyřešilo férově. Připadalo mi zvláštní, že mě vlastně nejvíc překvapila obyčejná slušnost. Něco, co by mělo být normální, ale já už s tím automaticky nepočítám.
Servis, pojišťovna a vzpomínka, která zůstala
Za pár dní jsem jel s autem do servisu. Mechanik se podíval na pojištění, na formuláře a jen mi řekl, že to celé jde přes pojišťovnu toho pána a já nemusím nic doplácet. Jediná nepříjemnost byla, že auto zůstalo v servisu několik dní, jinak to proběhlo bez komplikací. Kdykoli teď jedu kolem té pošty a míjím to parkoviště, vybaví se mi ten bílý papírek za stěračem a ten pocit překvapení. Připomíná mi to, že i když se často říká, jak jsou lidi bezohlední, občas se najde někdo, kdo se zachová úplně opačně, i když by možná jednodušší bylo prostě odjet.
