Článek
Od rána jedu jak naprogramovaná. Salát, kapr, řízky do zásoby, mezitím myčka, prádlo, vysát obývák, převléct povlečení, aby „na svátky bylo čisto“. Do toho se střídám u malé, která spíš po chvilkách podřimuje, než aby doopravdy spala. Manžel většinu času sedí na gauči s mobilem, sem tam něco pronese, občas zkontroluje, jestli dělám bramborový salát „správně“, ale jinak je ve svém světě. Vypadá v podstatě spokojeně, protože „všechno klape“. Já přitom celý den jedu s jednou myšlenkou v hlavě. Už víc než půl roku vím, že podle termínů těhotenství nemůže být otcem naší dcery. A dneska, na Štědrý večer, mu to chci říct. Jak se blíží večer, cítím, jak se nervozita míchá s naštváním. Jako by mi v hlavě někdo pořád dokola opakoval: dneska to řekneš. Dneska už to nezůstane jen v tobě.
Jak se to vlastně semlelo
Když ho vidím, jak stojí nad stolem a ukládá příbory „správně“, protože já je podle něj nikdy neumím srovnat, naskočí mi, jak se to všechno vlastně semlelo. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem strašně sama. On v práci od rána do večera, doma pak jen seděl vyčerpanej, nebo byl protivnej. Když jsme spolu mluvili, bylo to většinou o tom, co zase není dobře, co jsem neudělala, jak bych to měla dělat líp. V bytě ticho, které mi lezlo na nervy, a já měla pocit, že kdybych zmizela, ani si toho nevšimne. V práci se o mě začal víc zajímat jeden kolega. Ptál se, jak se cítím, jestli něco nepotřebuju, všímal si drobností, na které doma už dlouho nikdo nereagoval. Chytila jsem se toho jak poslední šance, jako by to byla jediná jistota, že pro někoho ještě existuju. Neomlouvá to, co jsem udělala, ale v té době jsem fakt měla pocit, že je to jedinej člověk, komu na mně záleží. A z tohohle všeho se pak odvíjelo všechno další.
Vánoční večer jako podle plánu
Večeře proběhne „podle plánu“. On kontroluje, jestli máme zapálené všechny svíčky, jestli se říká to, co se má, jestli se sedí na „správných“ místech. Já jedu svůj program – nalévám polévku, podávám kapra, podstrkuju mu misku se salátem, hlídám, aby malá nebrečela moc dlouho. Navenek hraju pohodu, standardní vánoční večer. Uvnitř jsem ale napnutá, jako by mi někdo na hrudi seděl. Když pak po večeři sedí pod stromkem, má malou na klíně, fotí se s ní a říká jí „moje holčička“, něco se ve mně sevře tak, že se mi na chvilku zatočí hlava. Na okamžik mám chuť prostě vstát, jít do ložnice a nic neříct. Zase to spolknout a tvářit se, že všechno je v pořádku. A pak z něj vypadne poznámka, že „aspoň jednou je všechno podle jeho představ“. V ten moment to ve mně cvakne. Najednou mám úplně jasno, že dneska to zůstane venku, ne uvnitř.
Moment, kdy zhasne světlo v očích
Po rozdání dárků mu podávám svůj dárek. Dlouho chtěl jedny konkrétní hodinky, tak jsem je sehnala. Rozbaluje je, dívá se na ně, skoro se mu lesknou oči. Obejme mě a řekne, že „má všechno, co kdy chtěl – mě, malou, domov“. A přesně v tu chvíli cítím, že už to nedokážu dál hrát. Jako bych od sebe odstřihla všechny emoce. Najednou jsem úplně klidná, možná až studená. Podívám se na něj a docela obyčejným hlasem řeknu, že dítě není jeho. Vidím, jak mu v tu vteřinu zrudne obličej, jak se mu úplně změní pohled. Jako by mu někdo vypnul světlo v očích. A ve mně něco škodolibě zajásá. Je to hnusný, ale v ten moment to beru skoro jako svůj tajný dárek.
Když se pravda nedá vzít zpátky
Nejdřív se tomu směje. Takovým tím nervózním smíchem, kdy nevěříte, že to, co slyšíte, je vážně myšlené. Ptá se, jestli si dělám srandu, jestli je to nějakej morbidní vánoční vtípek. Když pochopí, že to není vtípek, smích zmizí a vystřídá ho křik. Ptá se, kdo je otec, od kdy ho podvádím, kolikrát se to stalo. Všechno to hází po mně jako kameny. Odpovídám spíš suše, bez velkého vysvětlování. Neomlouvám se, spíš ho částečně i provokuju. Jako bych potřebovala, aby konečně něco cítil, aby to nebyl jen ten věčně unavenej člověk s mobilem v ruce. Malá začne brečet, on třískne do stolu tak, až se leknu, a odejde do ložnice. Zůstanu sedět u stromku, kolem mě rozházený papíry od dárků, světýlka cvakají, malá kňourá v postýlce. V hlavě se mi znovu a znovu přehrává jeho zničený výraz a já si uvědomuju, že si ho v tu chvíli fakt užívám.
Po chvíli se vrátí a hádka pokračuje. Už to není jen křik, jsou to i výčitky za všechno, co kdy bylo špatně, za všechno, o čem jsme nikdy nemluvili. Lítají otázky, nadávky, věty, které se normálně neříkají. Pak začne házet pár věcí do tašky – nějaké oblečení, kosmetiku, dokumenty. Řekne, že odjíždí, že mě nechce vidět, že jsem mu zničila nejen Vánoce, ale celý život. Já stojím opřená o rám dveří a tvářím se kamenně. Nechci ukázat, jak se ve mně všechno láme. Jen ho sleduju, jak si bere bundu a boty, jak bere klíče. Když za ním zapadnou dveře a v bytě zůstane jen ticho přerušované občasným zakňouráním malé, sednu si zpátky k tomu stromku. Dojde mi, co všechno jsem tím jedním večerem rozsekla. Přesto si v hlavě znovu pouštím ten jeho výraz, ten moment, kdy mu došlo, co říkám. A i když se mi chce brečet, říkám si, že aspoň tohle bylo jen moje.
