Článek
Seděla jsem v podvečer v narvané tramvaji po dlouhé šichtě a bylo mi fakt mizerně. Žaludek na vodě, hlava jak balón a pocit, že když se zvednu, tak sebou klidně můžu švihnout. Měla jsem štěstí, že jsem vůbec chytla místo, a v hlavě jediný plán – jenom v klidu dojet domů, vystoupit po svých a nelehnout si někde mezi dveřmi. Kolem mě stálo dost lidí, ale nikdo mi nepřišel vyloženě starý nebo nemocný. Trochu jsem se styděla, že sedím, když jsem mladší než většina kolem, ale tělo mi dávalo dost jasně najevo, že ve stoje to prostě nedám.
Na další zastávce nastoupila matka s klukem, mohlo mu být tak čtyři roky, a s kočárkem. Kočárek nechala u dveří v prostoru pro kočárky a s klukem se začala prodírat blíž doprostřed. Na první pohled působila nervózně a ve stresu, kluk na ni naléhal, že chce sedět, pořád něco žadonil. Rozhlédla se kolem a zamířila rovnou ke mně, asi i proto, že jsem byla jedna z mála mladších, co sedí. Zastavila se přede mnou, podívala se na mě dost přímo a bez jakéhokoli úvodu řekla: „Tak vstaneš, ne?“
Napětí v tramvaji a pohledy ostatních
V ten moment jsem nevěřila svým uším, hlavně tomu tónu než obsahu. Čekala bych aspoň nějaké „prosím“ nebo naznačení, že by to uvítala, ale měla jsem pocit, že se mnou mluví jako s někým, kdo je samozřejmě povinný vyskočit. Rychle jsem ze sebe vykoktala, že mi není dobře a že radši zůstanu sedět, aby se mi neudělalo zle. Ona protočila oči a dost nahlas, aby to slyšeli ostatní, prohodila, že dneska mladí neznají žádnou úctu. V tu chvíli jsem cítila směs studu a vzteku, ale zůstala jsem sedět, protože jsem vážně měla strach, že kdybych se zvedla, tak se mi zamotá hlava a někam spadnu.
Matka začala postupně stupňovat hlas a obracela se i na okolí. Komentovala něco ve stylu, že „některé ženské by děti mít ani neměly, když je nepochopí“. Kluk mezitím stál u ní, držel se tyče a evidentně to zvládal, jen občas trochu fňuknul, že chce sedět. Pár lidí se na mě podívalo a já ty pohledy v tu chvíli četla jako odsuzující. Píchlo mě u srdce, v hlavě mi běželo, že vypadám jako bezohledná, a nejradši bych zmizela pod sedačku. Snažila jsem se ale dívat z okna a dýchat zhluboka. V duchu jsem si opakovala, že ti lidi neví, jak mi je, že nemají tušení, jak ten den vypadal, a že i když jsem mladá a bez dítěte, neznamená to, že musím vždycky ustoupit.
Když se mě někdo zastal a co mi to ukázalo
Po chvíli se beze slova zvedl starší pán od okna, trochu se přidržel madla a uvolnil místo. Kluk si tam sednul a hned byl klid. Matka si ale ještě pár zastávek neodpustila narážky na „dnešní dobu“ a „nezodpovědné holky“, vždycky tak napůl směrem do prostoru. Všimla jsem si, že někteří lidé na ni protočili oči nebo se na sebe ušklíbli a měla jsem pocit, že míří spíš k ní než ke mně. To mě trochu uklidnilo. Matka si sedla vedle syna a otočila se ke mně zády, takovým tím způsobem, kdy vidíte, že je to schválně, aby dala najevo, co si o vás myslí.
Když jsem se konečně dočkala své zastávky a zvedla se, pořád jsem cítila v žaludku takový knedlík. Byla v tom kombinace únavy, fyzické nevolnosti a té situace, co se před chvílí odehrála. Zároveň ve mně ale byl i pocit úlevy, že jsem se nepřemohla jen kvůli pocitu viny a neskočila do role hodné holky, co se obětuje za každou cenu. U dveří se vedle mě nenápadně postavila jedna paní a tiše mi řekla něco jako: „Udělala jste dobře, ona takhle ječí pokaždé.“ Byla to krátká věta, ale v tu chvíli mě to vnitřně hodně srovnalo. Najednou jsem měla potvrzení, že to není jen moje sobectví, jak mi v hlavě šeptal ten známý hlas.
Moje hranice, cizí očekávání a pocit klidu
Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala celou scénu a uvědomovala si, jak automaticky mám nastavené, že bych měla vyhovět, jen aby mě ostatní měli za slušnou. Došlo mi, že mám právo říct „ne“, i když to není viditelně napsané na obličeji, proč to dělám. Že si nemusím dokazovat dobrotu tím, že půjdu přes svoje tělo. A že cizí představy o tom, jak se má správně mladá žena chovat v tramvaji, nejsou závazná pravidla, ale jen jejich pohled. Ten večer jsem doma sice pořád cítila únavu a žaludek na vodě, ale k tomu něco nového – klid z toho, že jsem si tentokrát svoje hranice uhlídala, i když to bylo nepříjemné a hlučné.
