Článek
Bylo to jedno úplně obyčejné odpoledne po práci. Byla už tma, takové to protivné zimní šero, a já jsem za sebou měla den, kdy jsem byla skoro pořád na nohou. Nastoupila jsem do tramvaje, která byla jako obvykle v tu dobu narvaná. Lidi namačkaní na sobě, batohy, tašky, kabáty, všichni unavení a naštvaní, že se zas nikam pořádně nevejdou. Chytla jsem se tyče a smířila se s tím, že těch dvacet minut prostě odstojím. Když ale na jedné zastávce vystoupilo víc lidí a uvolnilo se pár míst k sezení, instinktivně jsem se vrhla na jedno z nich. Sedla jsem si, trochu se sesunula dolů a v tu chvíli jsem měla fakt pocit, že jsem vyhrála malou loterii. Ulevilo se mi tak moc, že jsem si v duchu řekla, že už se mi fakt nechce ještě někomu pouštět místo.
Tichý začátek malého souboje v tramvaji
Na další zastávce nastoupila stará paní. Menší, s takovou tou klasickou nákupní taškou na kolečkách, kterou si člověk táhne za sebou. Prodrala se k uličce přímo přede mě a tam se zastavila. Opřela se o tu svoji tašku, zřetelně těžce dýchala a začala se tak významně rozhlížet kolem. Nebylo to jen takové to obyčejné dívání se po lidech, spíš takové to: vidíte mě, jsem tady, stojím, je mi těžko. Hned mi naskočilo, že čeká, až ji někdo pustí sednout, a protože jsem seděla přímo před ní, automaticky jsem se za toho „někoho“ označila já. Ale zároveň mi v hlavě blesklo: byla jsem tu dřív, taky jsem unavená, jen to není na první pohled vidět. Nikde nemám napsané, jak mě bolí nohy a záda.
Místo toho, abych se zvedla, jsem vytáhla mobil. Začala jsem v něm bezmyšlenkovitě scrollovat, aniž bych něco konkrétního hledala. Prostě takové to gesto, kdy se člověk schová za obrazovku, aby nemusel řešit realitu kolem. Dělala jsem, že jsem strašně zabraná do telefonu a „nevidím“, co se přede mnou odehrává. Přitom jsem periferně sledovala, jak se ta paní vrtí, přenáší váhu z jedné nohy na druhou, trochu se houpe spolu s tramvají. V hlavě jsem si to omlouvala: kolem je spousta mladších lidí, kteří by ji taky klidně mohli pustit, proč by to mělo být zrovna na mně. Přišlo mi to jako taková malá vnitřní smlouva se sebou samou – já budu dělat, že nic, a svět ať si to nějak vyřeší beze mě.
Kdy se z trapné chvilky stane vnitřní boj
Po chvíli ale začala ta paní tak zvláštně funět. Ne jen unaveně, ale trochu hlasitěji, než by musela. Občas si povzdychla, občas tak napůl pro sebe procedila něco jako „no to je hrozný teda“, ne úplně nahlas, ale dost na to, abych to slyšela já i lidi kolem. Vnímala jsem to jako komentář k tomu, že sedím a ona stojí. Bylo to pasivně agresivní, takové to nenápadné, ale přitom dost jasné sdělení. A ve mně se dělo něco dost zvláštního. Část mě cítila, jak se někde vzadu ozývá malý tlak viny, že bych vlastně měla vstát. Ale druhá část se tomu skoro až pobaveně smála. Přišlo mi to celé trochu komické, jak okatě dává najevo nespokojenost, aniž by cokoli řekla přímo. A to moje škodolibé pobavení mě samotnou vyděsilo, ale v tu chvíli jsem ho spíš přehlušila dalším zíráním do mobilu.
Když jsem na chvíli odtrhla oči od obrazovky a rozhlédla se po tramvaji, všimla jsem si, že tahle situace evidentně neunikla ani ostatním. Pár lidí se na nás nenápadně dívalo, takovým tím způsobem, že rychle uhnete pohledem, když se vám setkají oči. Nikdo se ale neměl k tomu, aby vstal. Nikdo nic neřekl, jen se to napětí tak nějak povalovalo ve vzduchu. Říkala jsem si, že kdyby mě ta paní normálně oslovila, třeba ve smyslu „prosím vás, mohl(a) byste mě pustit?“, asi bych vstala bez řečí. Jenže to její funění a polohlasné komentáře mě spíš zabejčily. Připadalo mi, že mě chce dotlačit k tomu, abych se cítila jako špatný člověk, a to ve mně vyvolalo vzdor. Tak jsem tam seděla, dělala, že jsem nezúčastněná, a zároveň mi začínalo být čím dál víc trapně. Věděla jsem, že ona ví, že já vím, a že i lidi kolem vědí, a stejně se nic neděje.
Poslední zastávka a myšlenky, které zůstaly
Takhle jsme tam v tom tichém souboji jely ještě pár zastávek. Ona funěla a přenášela váhu, já hypnotizovala mobil a dělala, že se mě to netýká. Až konečně zazvonila moje zastávka. Vstala jsem, mobil strčila do kapsy a snažila se tvářit neutrálně. Cítila jsem na sobě její pohled, takový ten propalující, beze slova, ale s jasným sdělením. Jakmile se uvolnilo to moje místo, skoro se na něj sesunula, s viditelnou úlevou. V tu chvíli jsem si to samozřejmě vyložila jako potvrzení toho, jak strašně nutně to sezení celou dobu potřebovala. Jako by tím stvrdila, že jsem se zachovala špatně.
Když jsem vystoupila a šla pěšky domů, začala jsem si to celé přehrávat v hlavě. Vracely se mi ty její povzdechy, moje předstírání, že koukám do mobilu, i ty nenápadné pohledy ostatních. Říkala jsem si, že jsem se zachovala hnusně. Že bych v ideálním světě prostě vstala a pustila ji, tečka. Zároveň jsem si ale musela přiznat, že v té chvíli mě její funění a teatrálnost spíš pobavily než dojmuly a že i za tím stála moje vlastní únava a potřeba se jednou neobětovat jen proto, že se to ode mě očekává. Ten večer jsem nad tím ještě chvíli přemýšlela. Nedošla jsem k nějakému velkému závěru, jen jsem si uvědomila, jak složité někdy dokážou být úplně obyčejné situace v tramvaji a jak rychle se v nich ukáže něco o nás, co sami o sobě možná ani moc slyšet nechceme.
