Článek
Bylo obyčejné odpoledne v dopravní špičce, vracela jsem se z práce úplně vyždímaná. V hlavě jsem pořád přepočítávala maily, úkoly, co jsem stihla a co ne, a měla jsem pocit, že mi mozek jede na setrvačnost. Tramvaj byla narvaná, sotva jsem se protlačila dovnitř a chytla se tyče. Jen co se dveře zavřely, škublo to a jeli jsme. Zírala jsem z okna, ani jsem pořádně nevnímala, kudy jedeme, jen jsem chtěla aspoň na těch pár zastávek vypnout. V uších mi ještě hučel hluk z kanceláře a šum otevřeného prostoru. Cítila jsem, že jsem podrážděná, unavená a někde vzadu ve mně bylo jasno, že dneska mi stačí málo, abych vyletěla.
Nastoupili revizoři a napětí začalo stoupat
Na další zastávce nastoupila dvojice revizorů. Hned u dveří vytáhli průkazy a začali klasicky procházet vagón. Viděla jsem je z dálky, jak se pomalu blíží. Automaticky jsem vzala do ruky mobil, kde mám kupón, a otevřela aplikaci. Jenže zrovna v tu chvíli se začala sekat. Kolečko se točilo, obrazovka nic. Zkoušela jsem ji zavřít a znovu otevřít, ale moc to nepomáhalo, asi tam byl slabý signál. Revizor ke mně došel, zastavil se přede mnou a bez jakékoli další snahy o normální tón ze sebe vyštěkl jen „Jízdenku“. Bylo to napůl otrávené, napůl rozkazovací. V tu chvíli mě to bodlo. Byla jsem zvyklá aspoň na nějaké „prosím“ a jak jsem byla už tak napružená, tlak ve mně zase o kousek stoupl.
Snažila jsem se zareagovat v klidu, tak jsem mu řekla, ať počká, že se mi to načítá. Jenže on protočil oči tak okatě, že to museli vidět všichni kolem, a nahlas poznamenal něco ve smyslu, že tohle slyší dneska už po páté. Jak to řekl před celým vagónem, najednou jsem cítila, jak na nás lidi koukají. Někdo se uchechtl. Mně v tu chvíli vystřelil adrenalin. Připadala jsem si před nimi jako nějaká puberťačka, co se vymlouvá, protože nemá lístek, přestože jsem ho fakt měla. Ten pocit nespravedlnosti mě vyloženě nakopl. Měla jsem chuť to spolknout a dělat, že nic, ale zároveň jsem cítila, jak ve mně roste vztek. Bylo mi jasné, že mi to tentokrát nedá mlčet.
Hádka před plným vagónem se rozjela naplno
Najednou jsem na něj zvedla hlas víc, než jsem původně chtěla. Řekla jsem mu, že se mnou takhle mluvit nebude, že nejsem malé děcko ani zloděj, ale platící cestující. Šlo to ze mě skoro samo, jako kdybych to měla připravené už dlouho. Zopakovala jsem mu, že kdyby mluvil normálně, tak mu ten mobil ukážu bez řečí. Viděla jsem, jak se zarazil. Snažil se tvářit profesionálně, takový ten kamenný výraz, ale měla jsem pocit, že jsem ho rozhodila. Začal mi něco vysvětlovat o svých pravomocích a povinnostech, že dělá jen to, co má. Já už ale byla v ráži. Před všemi jsem mu řekla, že slušnost nic nestojí a že jeho výplatu platím i ze svých daní. Věděla jsem, že je to klišé argument, ale v tu chvíli mi to přišlo úplně na místě.
V tu chvíli se do toho začali plést lidi kolem. Jedna paní vedle se na mě obořila, že jsem hysterka a že „chudák pán jenom dělá svoji práci“. Zasáhlo mě to, i když jsem to čekala. Někdo vzadu, kterého jsem ani pořádně neviděla, prohodil, že když nemám jízdenku, tak mám držet pusu. A přitom vůbec neviděl můj mobil. V afektu jsem zvedla ruku s konečně načtenou obrazovkou a ukázala jim platnou jízdenku. Řekla jsem, že právě proto mě to tak štve, že se ke mně chová jak k černému pasažérovi. V tu chvíli se mi zdálo, že revizor trochu znejistěl, jako by nevěděl, jak z toho couvnout. Ostatní ztichli. Nikdo se mi neomluvil, nikdo nic. Ale ta pachuť jejich rychlých soudů ve mně zůstala.
Dusno v tramvaji a pocit zvláštního vítězství
Revizor se nakonec jen strojeně usmál takovým neurčitým způsobem, kývl, že je to v pořádku, a šel dál kontrolovat další. Z jeho pohybu jsem cítila, že by byl nejradši o vagón vedle, co nejdál ode mě. Atmosféra v tramvaji ztěžkla, lidi se na mě dívali všelijak, někdo spíš soucitně, někdo vyloženě naštvaně, ale už nikdo nic neříkal. Mně se třásly ruce, jak mi padal adrenalin. Cítila jsem zvláštní směs vzteku, studu a zároveň podivného zadostiučinění. V hlavě mi běželo, jestli jsem to nepřepálila, jestli jsem na něj nemusela tak křičet. Ale zároveň ve mně pořád jela ta vlna, že jsem mu tu jeho aroganci, jak jsem ji v tu chvíli vnímala, nenechala zadarmo.
Když tramvaj dojela na moji zastávku, pomalu jsem se prodírala ke dveřím. Revizor stál u nich, jako by se chystal vystoupit nebo nastoupit do dalšího vozu. Schválně jsem se narovnala a prošla kolem něj bez toho, abych uhnula pohledem. Nepotřebovala jsem nic dalšího říkat, jen jsem chtěla mít ten pocit, že neutíkám. Venku jsem se nadechla chladnějšího vzduchu a cítila, jak ze mě napětí pomalu opadává. S každým krokem od zastávky se to uklidňovalo, ale ten vnitřní pocit, že jsem si tentokrát stoupla sama za sebe, zůstal. Došlo mi, že část lidí v tramvaji si o mně asi bude myslet svoje, ale to už nijak neovlivním. Pro sebe mám jasno: tentokrát jsem se nenechala jen tak seřvat a i když jsem se celá třásla, v něčem jsem se cítila jako vítěz.
