Článek
Když si na ten den vzpomenu, první, co se mi vybaví, je únava. Celý den v práci, hlava jako střep a před sebou ještě nákup na večeři. Chtěla jsem jen pár základních věcí, ale supermarket byl úplně narvaný. Vozíky všude, lidi nervózní, fronty u všech pokladen. Vzala jsem košík a snažila se to prostě rychle prolétnout, v hlavě jen seznam a tiché přání, ať jsem co nejdřív doma. Už ve dveřích jsem cítila, že jsem napnutá jak struna a jakákoliv maličkost mě může vyvést z míry.
Moment, kdy mi začalo téct do bot
V jedné z uliček jsem narazila na scénu, která mi postupně začala lézt na nervy. Pobíhalo tam malé dítě, odhadem čtyřleté. Pořád natahovalo ruce po zboží, strhávalo věci z regálů, hrabalo se v baleních a u toho ječelo takovým ostrým hlasem, který se zařízne přímo do hlavy. Jeho máma šla pár kroků za ním, s telefonem v ruce. Občas k němu něco řekla, ale bylo to slabé, bez důrazu, spíš ze zvyku než z opravdové snahy to zastavit. Viděla jsem, jak dítě shodilo balení jogurtů, jak se rozkutálely po podlaze, a ona je jen obešla. Nikdo nic neuklidil, nikdo nic neřešil. Cítila jsem, jak ve mně ten hluk a chaos fyzicky roste, jako by mi někdo přidával další a další kilo na záda.
Snažila jsem se to ignorovat, projít si svoje věci a neotáčet se, ale moc mi to nešlo. V momentě, kdy to dítě narazilo do mého vozíku a tím šťouchem málem shodilo ze sousedního regálu sklenici, mi to ujelo. Automaticky jsem ho okřikla, ať dává pozor. Nebylo to nijak dramatické, spíš reflex. Čekala jsem ale, že jeho máma zareaguje. Že přijde, omluví se, vezme ho k sobě, něco udělá. Místo toho se jen krátce podívala mým směrem, bez nějakého výraznějšího zájmu, a zase něco vlažně zamumlala k dítěti. V tu chvíli jsem v sobě cítila přesvědčení, že to, jak to nechává být, už je prostě moc. Že to není jen unavená máma, ale někdo, kdo to úplně pustil z rukou.
Když ticho v uličce vystřídal pláč
Dítě zase odběhlo, začalo víc brečet, přidalo k tomu další teatrální křik a pobíhalo sem a tam přes celou uličku. Mně mezitím začalo bušit srdce a měla jsem pocit, že mi ten zvuk drásá poslední zbytky trpělivosti. A pak to prostě prasklo. Otočila jsem se na tu mámu a nahlas jí řekla, že má svoje dítě konečně zkrotit, že nejsme na hřišti a že tohle chování obtěžuje celý obchod. Sprostá jsem nebyla, ale tón jsem měla hodně ostrý a hlas zvýšený tak, že to slyšeli všichni kolem. Vnímala jsem, jak se na nás otáčejí hlavy lidí v uličce, jak prodavačka z vedlejšího regálu přestala rovnat zboží a jen nás pozorovala. V tu chvíli jsem měla pocit, že říkám něco, co visí ve vzduchu, jen to nikdo nechce vyslovit nahlas.
Odložila telefon, schovala ho do kapsy a začala koktat něco ve smyslu omluvy, že je unavená a že dítě je ten den nezvladatelné. Viděla jsem, jak se jí lesknou oči, jak se jí třese brada. Během pár vteřin se rozbrečela tam mezi regály, mezi jogurty a těstovinami. Dítě k ní doběhlo, chytilo se jí za nohu a najednou zmlklo, jen na mě koukalo vykulenýma očima. V ten moment mnou projela směs trapnosti a vzteku. Bylo mi nepříjemné, že brečí přede mnou a před ostatními lidmi, ale zároveň jsem v sobě nenašla ochotu z toho couvnout. V tom, co jsem jí řekla, jsem si pořád stála.
Stud, jistota a otázky po cestě domů
Nadechla jsem se a už klidnějším, ale pořád dost tvrdým hlasem jsem jí řekla, že chápu, že je unavená, ale že to neznamená, že její dítě může dělat bordel všude kolem. Ona si hřbetem ruky otřela oči, něco nesrozumitelně zamumlala, spíš pro sebe než pro mě, otočila se a s košíkem odjela pryč. Dítě se jí drželo za kabát a šlo potichu vedle ní. V uličce nastalo takové zvláštní ticho. Lidi se zase začali dívat jinam, ale cítila jsem na sobě ještě pár zadržených pohledů. Srdce mi tlouklo jak po sprintu, měla jsem lehce roztřesené ruce, ale uvnitř jsem cítila spíš studenou jistotu než lítost. Jako bych právě nahlas udělala něco, co ostatní jen v duchu skousnou.
Cestou k pokladně se ke mně ale ten trapný pocit vracel. V hlavě se mi přehrávaly jejich tváře, její slzy, ticho kolem. Přiznávám, že jsem se cítila trochu provinile, ne kvůli obsahu toho, co jsem řekla, ale kvůli tomu, jak tvrdě a před kolika lidmi jsem to udělala. Zároveň jsem si ale pořád dokola opakovala, že dítě má vychovávat ona, ne celý obchod. Že ostatní lidi nejsou povinni snášet cizí výchovu nebo spíš nevýchovu. V duchu jsem si pokládala otázku, jestli jsem to nemohla říct mírněji, možná někde stranou, bez té veřejné scény. Ale nedostala jsem se k tomu, že bych toho vyloženě litovala. Její pláč mě nakonec neobměkčil, spíš mě utvrdil v tom, že tu situaci nezvládá a že jsem narazila na něco, co ji samotnou přesahuje. Domů jsem šla s taškou v ruce a s pocitem, že jsem možná byla přísná, ale zůstala jsem k sobě upřímná.
