Článek
Do té restaurace chodíme s kamarádkou docela často, beru ji jako takové naše jisté místo. Ten den jsem se tam ale přiřítila úplně hotová. V práci se to na mě sypalo od rána, pořád nějaké úkoly, e-maily, změny, všichni něco chtěli. Cítila jsem se vyčerpaně a už cestou jsem byla podrážděná ze všeho – z tramvaje, z lidí, ze sebe. Říkala jsem si, že aspoň ta večeře bude chvíle, kdy si sednu, vypnu a budu prostě jen jíst a povídat si. Restaurace byla skoro plná, byl tam hluk, obsluha se nezastavila a všichni vypadali, že jedou na doraz. Sedly jsme si ke stolu u okna, objednaly pití a já cítila, jak se ve mně ten celodenní stres pořád drží.
Večer, kdy se všechno ve mně zlomilo
Když k nám přišel číšník, hned na první pohled vypadal unaveně. Mluvil takovým věcným, odseknutým způsobem, bez úsměvu, jen aby to odbavil. Normálně bych si možná řekla, že má prostě náročnou směnu, ale ten večer jsem na to vůbec neměla kapacitu. Když jsem se ho zeptala na jednu věc v jídelním lístku, odpověděl takovým suchým tónem, ve kterém jsem já slyšela lehkou ironii, jako kdybych ho zdržovala úplnou blbostí. V hlavě jsem v tu chvíli automaticky přepnula na „zase někdo nepříjemný“. Všechno, co řekl, jsem si překládala jako neochotu a neúctu. Cítila jsem, jak ve mně roste vztek, který s ním reálně moc nesouvisel, ale to jsem si tehdy samozřejmě neuvědomila.
Pak ještě poznamenal něco ve smyslu, že „to je napsané v jídelním lístku“, a ve mně to přeskočilo. V tu chvíli jsem to vzala jako poslední kapku. Zvedla jsem hlas a začala na něj spouštět, že takhle se s lidmi nemluví a že jestli ho jeho práce nebaví, tak ať ji nedělá. Slyšela jsem sama sebe a bylo mi jasné, že jsem ostrá a protivná, ale zároveň jsem si to omlouvala tím, že „si to zasloužil“ a že mu někdo musí ukázat, že takhle to nejde. V restauraci to trochu utichlo, pár lidí se otočilo naším směrem. Já jsem v tom stejně jela dál a nedocházelo mi, jak směšně a přehnaně to celé působí.
Okamžik trapného ticha a první prozření
Číšník pak úplně ztichl. Krátce se omluvil, řekl, že nám dá chvilku na rozmyšlenou, a prostě od stolu odešel. V tu chvíli najednou jako by se všechno kolem našeho stolu sevřelo. Uvědomila jsem si, jak nepřirozeně ticho je kolem nás, a začala jsem cítit na sobě cizí pohledy. Kamarádka se na mě podívala takovým překvapeným, trochu šokovaným výrazem a opatrně poznamenala, že to bylo asi zbytečně moc. V tu ránu na mě dolehlo, co jsem vlastně předvedla. Najednou mi došlo, že jsem se na něj vyjela hlavně proto, že jsem sama byla přepjatá z celého dne, a že on se stal jen terčem, protože byl zrovna nejblíž.
Když se po chvíli vrátil, už nic nekomentoval. Vzal naši objednávku, všechno zapsal a odešel stejně věcně, jako přišel. Zbytek večeře byl hrozně křečovitý. Jedly jsme skoro v tichu, jen jsme sem tam prohodily pár vět, ale pořád nad tím viselo to, co se stalo. Já jsem se cítila jak malé dítě, které udělalo scénu v obchodě a teď si uvědomilo, že to přehnalo. Když pak nosil jídlo a pití, byl profesionální, nic neříkal navíc, ale já měla pocit, že se mi radši ani nedívá do očí. V hlavě jsem si neustále přehrávala, jak to šlo udělat jinak – že jsem prostě mohla normálním hlasem říct, že mi není příjemný ten tón, nebo to úplně pustit, protože o nic nešlo. Jídlo jsem v podstatě jen mechanicky jedla a jen čekala, až bude čas zaplatit a zvednout se.
Pokus o napravení a slib sama sobě
Když přinesl účet, chvíli jsem přemýšlela, jestli dělat, že se nic nestalo, nebo se k tomu nějak vrátit. Hlavou mi běželo, jestli to nebude trapné ještě víc, ale zároveň mi bylo nepříjemné odejít jen tak. Nakonec jsem mu klidnějším hlasem řekla, že mě mrzí, jak jsem na něj vyjela, že jsem měla blbý den, ale že to není omluva. On jen pokrčil rameny, řekl, že se nic neděje, a šel dál obsluhovat. Neřešil to, aspoň ne navenek. Já jsem mu nechala větší dýško, ne proto, abych si ho koupila, ale spíš jako gesto, které pro mě bylo důležité, i když možná pro něj vůbec nic neznamenalo.
Když jsme vyšly ven, celý ten večer na mě dolehl naplno. Došlo mi, jak snadno jsem se nechala rozhodit a jak jsem u toho asi vypadala před cizími lidmi, ale hlavně sama před sebou. Kamarádka mi řekla, že chápe, že jsem unavená, ale že to pro mě může být dobrá facka, abych si příště dala pozor, na koho si svoje napětí vyliju. Měla pravdu. V duchu jsem si slíbila, že až příště budu zase na hraně, radši se nadechnu a spočítám do deseti, než začnu po někom štěkat. Domů jsem šla s nepříjemným pocitem, ale i s vědomím, že tohle byla hlavně moje vizitka, ne číšníka, a že s tím musím něco dělat já, ne okolí.
