Článek
Letos jsem měla v plánu Valentýn úplně ignorovat. Dva měsíce předtím jsem se rozešla s přítelem a pořád jsem byla spíš v režimu přežití než nějakého randění. Všude kolem růžové kampaně, srdíčka, akce pro páry, v práci se řešily večeře a překvapení. Mně to lezlo na nervy a říkala jsem si, že nejlepší bude si objednat pizzu, pustit si seriál a prostě to nějak přetrpět. U oběda v práci jsem to tak mezi řečí zmínila, spíš jako konstatování. Kolegyně Tereza se do toho hned vložila, že to takhle nemůžu nechat, že jestli budu dál sedět doma, úplně zahořknu, a začala mě přemlouvat, že mě ten den vytáhne ven.
Neplánovaný večer, který se začal vyvíjet úplně jinak
Za pár hodin mi přeposlala odkaz na pub kvíz. Jmenovalo se to nějak ve stylu „Valentýn pro nezadané“ a ona psala, že je to ideální, že se aspoň pobavíme a nebudeme řešit, kdo má a nemá partnera. Slíbila, že půjdeme spolu po práci. Moc se mi nechtělo. Představa, že sedím v hospodě plné cizích lidí a snažím se vypadat, že jsem v pohodě, mě děsila skoro stejně jako ta pizza doma. Nakonec jsem si ale řekla, že horší než sedět sama v obýváku to být asi nemůže. Celé odpoledne jsem byla nervózní, několikrát jsem už měla napsanou zprávu, že jsem unavená a že to ruším. Před odchodem z kanceláře mě ale Tereza ještě jednou popíchla, ať se nevymlouvám, že se jen napijeme, zasmějeme a bude to.
Do hospody jsem dorazila o pár minut dřív, než jsme byly domluvené. Napsala jsem Tereze, že už sedím, a za chvíli mi přišla zpráva, že se zdrží, že jí volali ze školky, že je malému špatně. Sedla jsem si ke stolu trochu stranou a najednou jsem si připadala hrozně trapně. Sama u stolu, na Valentýna, v podniku, který dělá akci pro nezadané. Přemítala jsem, jestli si objednám jedno pivo, počkám, jestli Tereza vůbec dorazí, a pak se nějak vymluvím a rychle půjdu domů. Připadala jsem si tam tak cize, že jsem si skoro přála, aby mi napsala, že to vzdává, a já měla důvod odejít. Do toho přišel organizátor kvízu, chodil po hospodě, svolával lidi a pak oznámil, že začínají a že kdo je sám, má se klidně připojit k jinému stolu.
Cizí tým, nový kluk a nečekané uvolnění atmosféry
Než jsem stihla cokoliv vymyslet, ukázal na mě a pak na stůl, kde seděli tři lidé, dva kolegové a jeden kluk v šedé mikině. Bylo mi hloupé odporovat, tak jsem si vzala pivo a přesedla si k nim. Ten kluk se na mě usmál, představil se jako Marek a řekl, že ho tam dotáhli kolegové. Ti dva se hned začali bavit o něčem mezi sebou, takže jsme se nějak přirozeně chytli spíš my dva. Hned na začátku jsem jim řekla, že na kvízy fakt nejsem, že jsem spíš typ „ententýky“ než nějaké vědomosti. Marek se tomu zasmál a poznamenal, že aspoň nebudu mít přehnaná očekávání a že v týmu se hodí i někdo na tipování. Trochu to odlehčilo situaci, přestala jsem mít pocit, že jsem tam navíc.
Během kvízu jsme se s Markem postupně zakecali víc než s ostatními u stolu. Zlom přišel ve chvíli, kdy padla úplně základní otázka z hudby a my dva jsme ji oba totálně nevěděli. Zjistili jsme, že v tom tápeme skoro stejně a začali si dělat srandu, jaká jsme hrozná posila týmu. Atmosféra se tím uvolnila, už jsem tolik nevnímala, že kolem jsou dekorace a připomínky Valentýna. Prostě jsem tam seděla, psala odpovědi, smála se a najednou to bylo jen úterý večer v hospodě. Když kvíz skončil, Markovi kolegové se rychle zvedli, že musí domů, a během chvíle byli pryč. V tu samou dobu mi napsala Tereza, že nakonec vůbec nedorazí, protože řeší doma nemocné dítě. U našeho stolu jsme najednou zůstali jen já a Marek, trochu rozpačitě jsme se na sebe podívali a on navrhl, jestli si nedáme ještě jedno pivo „za trest“ za náš výkon.
Anti-valentýn, který něco změnil
Z jednoho piva byly nakonec skoro tři hodiny povídání. Probrali jsme práci, kde kdo dělá a jak ho to (ne)baví, cestování a místa, kde bychom chtěli být radši než v únoru ve městě, a taky naše předchozí rozchody. Shodli jsme se na tom, že Valentýn vlastně oba nesnášíme, jen z různých důvodů. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem uvolněná, směju se úplně spontánně a vůbec nemyslím na to, jak jsem se ještě odpoledne cítila sama a podrážděná. Nebylo to žádné velké romantické gesto, jen obyčejný rozhovor se sympatickým cizím člověkem, ale něco ve mně se pohnulo.
Když jsme odcházeli, nabídl se, že mě doprovodí na tramvaj. Nepůsobilo to jako nějaké klišé, spíš to bylo přirozené vyústění večera. Šli jsme vedle sebe, bylo ticho, pak se mě docela nesměle zeptal na číslo, že by byl rád, kdyby to nebylo naposledy, co se vidíme. Dala jsem mu ho bez nějakého velkého přemýšlení. Doma jsem si lehla do postele, vzala do ruky mobil a našla tam od něj zprávu, kde mi děkoval za „nejlepší anti-valentýn“. Četla jsem si ji několikrát dokola a v hlavě se mi vracel celý večer – to, jak jsem tam šla se staženým žaludkem, jak jsem tam seděla sama u stolu, i ten moment, kdy jsem se s ním začala opravdu bavit. Došlo mi, že se ve mně za pár hodin něco změnilo. Ne že bych byla hned po uši zamilovaná, ale najednou jsem cítila, že se umím znovu na někoho těšit. A to pro mě v tu chvíli znamenalo víc než jakýkoliv „dokonalý“ valentýnský plán.
