Článek
Byl třetí den lyžáku a já už jsem měla v nohách tolik hodin na svahu, že jsem se těšila jen na postel. Seděli jsme po večeři v jídelně, kolem hluk, karty, hudba z mobilů. Učitelé nás měli tak nějak pod dohledem, ale zároveň bylo vidět, že i oni už jsou po těch dnech unavení a spíš se snaží dohodnout se mezi sebou, jak přežít večerku. Já jsem se držela spíš stranou, seděla jsem na kraji stolu a jen tak pozorovala, co se děje. Ten večer mi přišel úplně typický pro všechny ty pobyty – člověk má pocit, že se nic zásadního nemůže stát, že jsme pod dohledem a někde daleko od běžných problémů.
Když se z „typického večera“ něco zlomí
V jednu chvíli jsem si všimla, že jeden kluk z naší třídy sedí stranou a nějak ztichl. Normálně byl spíš ten typ, co komentuje všechno kolem, takže mě napadlo, že je možná jen unavený nebo se pohádal s někým z naší party. Byl ale dost bledý a působil zvláštně ztraceně. Nejprve jsem tomu nevěnovala velkou pozornost, kolem byl pořád dost hluk a člověk si spousty věcí ani nevšimne. Pak jsem zahlédla, jak se zvedá, drží se za hrudník a míří přímo k učitelce. V tu chvíli jako by náš stůl najednou ztichl s ním, bez domluvy. Všichni jsme najednou cítili, že tohle není jen póza ani snaha na sebe upozornit.
Učitelka reagovala rychle, posadila ho na židli kousek od našeho stolu a začala se ho vyptávat, co se děje. Bylo vidět, jak bojuje s nádechy, snaží se jí nějak vysvětlit, co cítí, a zároveň se mu motá hlava. Další učitel mezitím sáhl po telefonu a odešel na chodbu, ale slyšeli jsme z útržků, že mluví o rychlé pomoci a o tom, že jsme na horské chatě. V tu chvíli mi došlo, že to není jen kontrolní hovor, ale že vážně volá sanitku. Měla jsem v břiše takový zvláštní sevřený pocit, něco mezi strachem a šokem. Někteří spolužáci se snažili u našeho stolu udržet normální atmosféru, pouštěli další písničky a házeli polovážné poznámky, ale bylo poznat, že je za tím hlavně nervozita.
Napětí na chodbách a čekání za dveřmi pokojů
Po nějaké době přišel učitel zpátky a začal nás posílat do pokojů. Postavil nás do jakési provizorní řady, aby měl přehled, kdo kde je, a zdůraznil, že máme být potichu a neplést se záchranářům pod nohy. Poslechli jsme, ale jakmile jsme byli na pokojích, stejně se objevila potřeba vědět, co se děje. Občas někdo otevřel dveře a podíval se na chodbu, jestli už není slyšet siréna. Já jsem s kamarádkou seděla na posteli, pořád v bundě, i když bylo v pokoji teplo. Nedokázala jsem se přepnout do běžného režimu večera, kdy si člověk vezme pyžamo, vyčistí zuby a řeší, kdo s kým bude spát na které palandě. Došlo mi, jak jsme najednou strašně daleko od domova a od rodičů a jak moc spoléháme na to, že učitelé všechno zvládnou.
Když se nakonec ozvalo vzdálené houkání a pak zesílilo, jako by celá chata na chvíli ožila úplně jiným druhem napětí. Skoro všichni na chodbě vyběhli k oknům, i když jsme věděli, že bychom to dělat neměli. Z oken bylo vidět modré světlo, které se odráželo ve sněhu, a sanitku, jak si hledá cestu mezi závějemi k chatě. Jakmile dorazila, změnil se pohyb lidí uvnitř. Záchranáři proběhli kolem našich dveří s kufry a kyslíkem, všichni jsme automaticky ustoupili ke zdi. Nikdo nic neříkal, ani ti největší vtipálci. Překvapilo mě, jak je to celé rychlé, přímé a vážné, bez jakéhokoli divadla. Prostě reálná situace, kterou si člověk spojuje spíš s cizími situacemi než s vlastním lyžákem.
Zvuk bot na schodech a ticho po houkání
Čas se pak trochu rozmazal. Seděli jsme na postelích, sem tam někdo tiše proběhl po chodbě, dveře od schodů se občas otevřely a zase zavřely. Potom jsme uslyšeli, jak vede někdo toho kluka opatrně po schodech dolů. Šoupání bot, krátké zastavení na mezipatře, kroky záchranářů. Když prošli kolem našeho patra, zahlédla jsem ho jen v rychlosti. Měl o něco lepší barvu, ale v očích pořád takový vyděšený výraz. Učitelka šla s nimi a jen nám v rychlosti vysvětlila, že to vypadá na silný astmatický záchvat a že s ním radši pojedou do nemocnice na vyšetření. Jakmile sanitka odjela a houkání se vzdálilo, na pár vteřin se v celé chatě rozhostilo úplné ticho. Pak nás učitelé začali zase nahánět zpátky do pokojů, aby se večer nějak uzavřel. Já jsem si lehla do postele ještě v oblečení a poprvé za dobu lyžáku jsem necítila nadšení z dalšího dne, ale spíš zvláštní touhu být doma.
Ten večer jsme si po pokojích dlouho šeptali. Probírali jsme, jestli je v pořádku, kdo o něm co ví a jestli máme psát rodičům, nebo to radši nechat na škole. Všichni jsme najednou hodně řešili, kdo má jaké alergie nebo nemoci, o kterých jsme do té doby skoro neslyšeli. Mně v jednu chvíli došlo, jak automaticky beru to, že je všechno v pohodě, dokud se nestane něco, co to naruší. Měla jsem problém usnout a v hlavě mi pořád naskakovaly ty modré záblesky, i když jsem měla zavřené oči. Ráno nám učitelé řekli, že kluk je stabilizovaný a že by měl být v pořádku, jen si ho ještě nechají na pozorování. Všichni jsme si oddechli, vrátili jsme se k běžnému programu, ale pro mě se ten pocit bezpečí trochu posunul. Od té doby beru podobné kurzy a výlety jinak – pořád si je užívám, ale někde v pozadí mám připomínku, že i tam se může něco pokazit a že to není jen několik dní „mimo realitu“.
