Článek
Když jsem přespávala u dcery
Některé noci jsou klidné a uspávají mě jako teplé mléko, jiné mě nenechají spát vůbec. Ta noc u mé dcery patřila k těm druhým. Vnučku jsem uspávala pohádkou, dcera s mužem už šli spát… nebo to tak aspoň vypadalo. Všude byl klid, jen v chodbě zcela nečekaně zaznělo šramocení.
„Babi, v ložnici to vždycky píská!“
Hned ráno při snídani ke mně malá Adélka přišla, sedla si blízko a potichu zašeptala: „Babi, včera v noci v ložnici to zas pískalo. Mamka s taťkou to dělají pořád…“ Cítila jsem, jak mi ztuhla krev v žilách. Pocity studu, zvědavosti i strachu se ve mně mísily, chtěla jsem dítě chránit, ale taky jsem měla nutkání zjistit víc.
Co dělají rodiče za zavřenými dveřmi?
Ptala jsem se dál, i když mi bylo trapně. „A co myslíš, že tam rodiče dělali?“ zeptala jsem se opatrně. „Hrají nějakou hru? Nebo se hádají?“ Adélka zavrtěla hlavou a zašeptala: „Mamka vždycky říká, že nemám chodit z pokojíčku, že mají s taťkou pohádku pro velké.“ Naráz mi došlo, jak vnímavé děti všechno jsou – a jak málo před nimi dospělí skrývají.
Některé věci raději nevědět
Věděla jsem, že je na mně, jestli se ozvu, nebo půjdou konverzace dospělých dál, jako by se nic nestalo. Jenže ve mně to vřelo. Snídaně byla najednou ledová. Dcera si toho všimla. „Mami, je ti něco?“ zeptala se. Zaváhala jsem. „Měli byste být opatrnější, Adélka v noci slyší úplně všechno,“ šeptla jsem nakonec.
Otevřená tajemství a tichá provinilost
Dceři se začervenala a manžel se tvářil pobaveně, až mi bylo stydno. Krátký pohled mezi nimi prozradil, že si asi mysleli, že malá spí tvrději. Po snídani jsme byli chvíli sami. „Mami, je to opravdu tak zlé? Snažíme se být potichu,“ procedila dcera mezi zuby. „Některé věci nejdou skrýt, hlavně před dětmi,“ odpověděla jsem jemně, ale s důrazem.
Když pravda bolí a rodiče zapomínají
Odešla jsem do pokoje, ale v hlavě mi stále zněla Adélčina slova. Vyvstala otázka, jestli má dítě vůbec něco takového slyšet. Vybavila jsem si vlastní dětství – o těchto věcech se nemluvilo. Dnes je všechno otevřenější, ale někdy až příliš.
Myšlenky, které nedají spát
Celý den jsem dumala, co dělat. Mlčet a doufat, že si rodiče vezmou ponaučení? Nebo zasáhnout, aby Adélka nechodila plná dojmů ze zvuků, kterým nerozumí? Večer jsem si Adélku přitiskla k sobě. „Babi, mamka s taťkou už dneska pohádku mít nebudou?“ zeptala se nevinně. Polkla jsem, objala ji a řekla jsem: „Dneska určitě ne. Budeme spolu a přečteme si opravdovou pohádku.“
Když některá tajemství zůstanou mezi řádky
Moje srdce bylo těžké, ale rozhodla jsem se zatím dítě nestrašit. Vím, že rodičům musím vše říct ještě jednou – i když je to nepříjemné. Už nikdy nechci, aby se Adélka ptala s pochybnostmi v hlase. Některá tajemství zůstávají mezi řádky jedné rodinné pohádky.
Redakce příběh redakčně zpracovala a anonymizovala. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
