Článek
Ten výlet vůbec neměl být o jídle. Měli jsme s mužem volnou sobotu a napadlo nás, že spojíme výlet s nákupem v Rakousku, máme to k hranicím asi hodinu cesty. Jeli jsme hlavně kvůli plenkám a drogérii, protože tam to vychází levněji a kamarádka mi říkala, že tam berou vždycky zásoby. Když jsme ale vlezli do potravin, neodolala jsem a šla se jen tak podívat, co tam mají. Skončilo to tím, že jsem vzala pár jogurtů, šunku, pečivo, nějaké sýry, prostě „na zkoušku“. Všechno působilo nějak čistěji, přehledněji, i ty obaly mi přišly takové normálnější, bez křiklavých nápisů. V autě cestou domů jsem si ale říkala, že možná jen dělám drama a že u nás to nebude o tolik horší. Jen jsem si v duchu slíbila, že si to doma fakt porovnám.
Když se z „jen na zkoušku“ stane domácí test
Když jsme přijeli, vykládala jsem nákup na stůl a nějak spontánně mě napadlo vytáhnout z lednice i ty věci, co kupujeme běžně v našem supermarketu. Seřadila jsem to vedle sebe: rakouský jogurt a náš jogurt, dvě různé šunky, dva chleby. A začala jsem číst složení nahlas, spíš sama pro sebe, ale tak, jako bych dělala domácí test. U některých českých věcí mě zarazilo, kolik je tam vody, škrobu, různých éček a dalších zkratek, o kterých vlastně nevím, co přesně znamenají. U těch druhých výrobků bylo složení kratší a srozumitelnější. Jak jsem to četla, začal ve mně růst zvláštní vztek. Došlo mi, že tyhle „naše“ věci dávám dětem úplně automaticky, protože to beru jako něco normálního. Najednou mi to normální nepřišlo.
Rozhodla jsem se to nebrat jen přes písmenka, ale i přes chuť. Ukrojila jsem kousek české a rakouské šunky a dala je vedle sebe. Ten rozdíl mě fakt zasáhl. Ta naše byla slizká, gumová, měla takovou zvláštní vůni, která mi najednou vadila, i když doteď mi přišla v pohodě. Ta rakouská prostě chutnala jako šunka, nebyla nijak výjimečná, jen prostě normální. Muž vešel do kuchyně, dala jsem mu ochutnat a on jen pokrčil rameny, že „je to prostě levná šunka“. Mně to ale v hlavě jelo dál. Věděla jsem, kolik běžně platíme za ty české výrobky, a nepřišlo mi, že by ten rozdíl v ceně byl tak obrovský. Ale rozdíl v chuti a složení mi najednou připadal obrovský. Hlavou mi začalo běžet, jaké všechny kompromisy vlastně doma děláme, jen proto, že jsme si na ně zvykli.
Okamžik zlomu nad kuchyňským stolem
Jak jsem tam tak stála nad tím stolem plným jogurtů, šunek a chleba, najednou se to ve mně nějak zlomilo. V afektu jsem začala ty české výrobky, které mi v tu chvíli připadaly nejhorší, prostě házet do koše. Letěla tam levná šunka, párky, které jsme kupovali „na rychlou večeři“, i tavený sýr, co jsem vzala minulý týden ve slevě, protože byl zrovna v akci. Muž se na mě koukal a řekl, ať se uklidním, že je to zbytečné plýtvání, když už jsme to zaplatili. Já ale v tu chvíli cítila tak silný odpor, že představa, že to ještě někdo z nás jí, mi byla skoro fyzicky nepříjemná. Nepřipadala jsem si rozumně, ale nedokázala jsem to zastavit.
Ve chvíli, kdy jsem zavřela víko koše, to na mě dolehlo z jiné strany. Najednou přišel stud a výčitky. Uvědomila jsem si, že jsme nikdy neměli peněz nazbyt a že jsem právě vyhodila jídlo, za které jsme normálně rádi, že ho vůbec můžeme koupit. Sedla jsem si ke stolu a připadala si hloupě. Děti se ptaly, proč jsem to dala do koše, a já jsem se jim to snažila vysvětlit jednoduše, že to podle mě není dobré jídlo a že bych radši, aby jedly něco jiného. Při tom mi došlo, jak je to celé absurdní. Abych měla pocit, že kupuju něco „normálního“, musím sednout do auta a jet hodinu za hranice. A zároveň jsem cítila bezmoc, protože vím, že si nemůžeme dovolit jezdit tam každý týden a dělat kompletní nákupy jen tam.
Mezi bezmocí a malými kroky
Večer jsme se o tom s mužem bavili víc v klidu. On říkal, že většina lidí prostě kupuje to, na co má, a moc to neřeší, protože mají jiné starosti než studovat složení. A že se asi těžko něco změní, když je to nastavené takhle. Já jsem mu odpověděla, že právě tohle mě na tom tolik štve. Že se to bere jako standard, i když mi osobně nepřijde v pořádku, co se v běžných obchodech prodává jako běžné jídlo. Nakonec jsme se domluvili aspoň na tom, že zkusíme víc nakupovat u menších místních výrobců, i kdyby to mělo znamenat, že si něco odpustíme jinde. A že si jednou za pár měsíců uděláme větší nákup v Rakousku. Šla jsem spát pořád naštvaná a zklamaná, ale zároveň jsem měla pocit, že aspoň něco můžeme změnit. I kdyby to byly jen malé kroky v našem vlastním nákupním košíku.
