Článek
Nedělní večeře u dcery je už skoro rituál. Pečené maso, brambory, trochu vína, vnoučata pobíhají kolem stolu a každý vypráví, co se mu za týden stalo. Já jsem ten den byl ale nějak vnitřně vyčerpaný. Měl jsem za sebou sraz spolužáků a ty dvě hodiny, co jsme tam seděli, se točily jen kolem diagnóz, operací a léků. Domů jsem se vracel s pocitem, že jsme se všichni najednou smrskli jen na svoje zdravotní karty. V hlavě se mi to drželo celý víkend. Když se teď u stolu zase stočila řeč na důchody, doplatky u doktorů a zdravotní pojišťovny, cítil jsem, jak se ve mně všechno sevřelo.
Chvíli jsem to ještě poslouchal, míchal jsem omáčku na talíři a snažil se to přejít. Jenže ve mně rostla taková směs vzteku a bezmoci, kterou jsem neuměl pojmenovat. V jednu chvíli jsem prostě odložil vidličku a napůl ironicky, napůl vážně ze mě vypadlo: „Hele, vrstevnice mě nudí, chci mladou krev.“ V tu ránu bylo u stolu ticho. Dcera přestala krájet knedlíky a podívala se nejdřív na mě, pak na mámu. Manželka zbledla a tím ledovým hlasem, který znám, se mě zeptala, jestli tím jako myslím co. Došlo mi, jak blbě to zní, ale v té chvíli jsem byl tak naštvaný a unavený, že jsem neměl chuť to hned vysvětlovat.
Když jedna věta převrátí rodinný stůl
Syn to zkusil odlehčit, něco v tom smyslu, jestli jsem se v tomhle věku nezbláznil. Jenže manželka se toho chytila úplně jinak. Hned se mě začala vyptávat, jestli v tom už náhodou někdo není, když poslední dobou chodím víc ven a pořád koukám do mobilu. Slyšel jsem v tom strach i výčitku. A místo abych se zastavil, tak jsem vybuchl. Vyjel jsem na ni, že přece nechci zbytek života prosedět na lavičce v parku s „babkama“, co jen počítají operace. V tu chvíli jsem viděl, jak ji to zasáhlo, i když nic neřekla. Uvědomil jsem si, že si to nevyhnutelně vztáhla na sebe, a bylo mi to zároveň líto i trapné, ale už to viselo ve vzduchu.
Atmosféra ztěžkla během pár minut. Vnoučata se potichu vytratila do pokojíku a u stolu jsme zůstali jen dospělí s tím zvláštním tichem, které jsem vlastně způsobil já. Dcera se nadechla jako první a klidným hlasem mi řekla, že to možná jde říct i jinak. V tu chvíli mi docvaklo, že jestli teď nezačnu mluvit normálně, zadělám si doma na průšvih na dlouho. Zhluboka jsem se nadechl a zkusil to celé vysvětlit. Řekl jsem, že když mluvím o „mladé krvi“, nemyslím ženskou o čtyřicet let mladší, ale lidi, co mají chuť něco dělat, učit se nové věci, mají jiné nápady. Přiznal jsem, že se poslední dobou cítím odříznutý a že mám strach, že mi ujíždí vlak, když trávím dny doma mezi zprávami, měřením tlaku a těmi našimi důchodcovskými debatami.
Když se „mladá krev“ ukáže jako něco úplně jiného
Viděl jsem, jak se dcera trochu uvolnila, jak kdyby se jí ulevilo, že aspoň chápe, o čem mluvím. Začala se mě ptát konkrétně. Co bych teda chtěl dělat, s kým, jak si to představuju. Najednou jsem o tom mluvil nahlas a uvědomoval jsem si, že to vlastně v sobě řeším už dlouho. Vyprávěl jsem, jak mě bavilo, když mi vnuk nedávno ukazoval nějaký program v počítači a já měl pocit, že se mi v hlavě trochu rozsvítilo. Řekl jsem, že bych klidně chodil někam pomáhat, kde jsou mladší lidi, nebo že bych se přihlásil na kurz, kde nebudu nejstarší o dvacet let. Syn se chytil a navrhl, že by mě občas vzal k sobě do práce, že tam má mladý kluky, kteří by možná ocenili, kdyby jim někdo zkušenější něco předal.
Manželka ale pořád vypadala dotčeně, i když už spíš vyděšeně ne. Zeptala se, jestli ji do té svojí „mladé krve“ vlastně ještě počítám. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem ji tou první větou zranil. Řekl jsem jí naplno, že nechci mladou ženskou, že o to vůbec nejde, ale že nechci ani zkostnatět, zavřít se doma a jenom čekat, co kde bolí. A že bych byl rád, kdyby do něčeho nového šla se mnou. Ne jako kulisa, ale jako partner, jako doteď. Chvíli na mě koukala, bylo vidět, že si to v sobě překládá, ale ta největší nedůvěra už z jejího výrazu mizela.
Hledání „omlazení“ pro dva
Po večeři jsme zůstali na chvíli sami v obýváku, ostatní se rozprchli. Vzduch už nebyl tak napjatý, dalo se mluvit normálně. Sedli jsme si a bez emocí jsme začali probírat, co by pro nás dva mohlo být to „omlazení“, které vlastně oba zvládneme. Napadlo nás, že bychom si mohli najít nějaký kurz tance nebo cizího jazyka, kde budou i mladší lidi, aby nás to trochu nutilo držet krok. Nic konkrétního jsme ten večer nevybrali, spíš jsme si jen připustili, že taková možnost existuje. Nakonec jsme se tomu mému výroku oba trochu zasmáli, i když to bylo možná víc z úlevy než z vtipu. A já jsem si v duchu slíbil, že příště, než uprostřed nedělního knedlíku začnu mluvit o „mladé krvi“, zkusím nejdřív najít jiná slova pro to, že se prostě nechci vzdát života jen proto, že mi je pětašedesát.
