Článek
Sedíme s holkama v kavárně po jejich práci. Ony v kostýmcích, nalíčené, s notebookem v kabelce. Já v džínách a mikině, s batohem, ve kterém mám sešity dětí. Ptají se mě, jestli mi není líto, že jsem se vzdala kariéry, a já u toho cítím zvláštní směs rozpaků a klidu. Ještě před pár lety jsem měla podobnou práci jako ony, stejný typ kalendáře plného porad, termínů a služebních cest. Vysvětluju jim, že teď učím děti doma, a vidím v jejich očích lítost i nepochopení. Vím, že to zvenku vypadá, jako bych všechno najednou zabalila, ale ve skutečnosti to byl dlouhý proces.
První nenápadné signály změny
Začalo to celkem nenápadně. Syn si čím dál častěji stěžoval na bolesti břicha před školou a učitelka mi opakovaně říkala, že je nesoustředěný, pomalý a že nestíhá tempo třídy. Domů nosil poznámky a vztek. Já večer seděla nad prezentacemi, dotahovala maily a měla pocit, že na něj nemám trpělivost ani energii. Dcera ve školce se začala víc stahovat do sebe, mluvila méně, a když jsem se jí ptala, co dělali, jen pokrčila rameny a změnila téma. Jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem pořád v časovém presu, pořád jen reaguju na průšvihy, omlouvám se učitelce, vysvětluju v práci, proč jdu zase dřív, a nikde vlastně nejsem doopravdy.
Začala jsem si večer potají číst články o individuálním vzdělávání a přidala se do pár skupin, kde si píšou rodiče, co děti učí doma. Čekala jsem, že tam budou hlavně „alternativní“ lidi, ale narazila jsem na obyčejné ženské, které jen chtějí mít na svoje děti víc času a prostoru. Psala jsem si s nimi a ptala se na všechno, co mě napadlo. Nejvíc jsem se bála peněz a toho, jak to vezme manžel. Když jsem mu to jednou večer u vína opatrně nastínila, nejdřív se tvářil skepticky a připomněl mi, že máme hypotéku. Pak ale sám uznal, že to, co se děje se synem ve škole, už není v pořádku, a řekl, že tomu dáme šanci, pokud to zvládneme finančně.
Krok za krokem k odchodu z kanceláře
Rozhodnutí odejít z práce nepřišlo ze dne na den. Nejdřív jsem si domluvila zkrácený úvazek, abych byla víc doma a vyzkoušela si, jaké to je mít v týdnu volnější dopoledne. Najednou jsem stíhala se synem dělat úkoly v klidu a viděla jsem, jak se zlepšuje, když na něj nikdo netlačí. Zjistila jsem, že mě mnohem víc naplňuje sedět s ním a trénovat čtení než sedět na poradě o tom, jak zvednout čísla v tabulce. Po pár měsících jsem došla k tomu, že buď budu napůl v práci a napůl doma a budu pořád ve stresu, nebo zkusím udělat větší krok. Dala jsem výpověď a následně na škole požádala o individuální vzdělávání. Bála jsem se, že nás budou brát jako exoty, ale nakonec šlo hlavně o vyplnění formulářů, doložení zpráv a domluvu na přezkoušení dvakrát do roka.
První týdny doma byly dost divoké. Děti testovaly hranice, jestli se teď doma „všechno smí“, a já měla v hlavě naivní představu školního rozvrhu s přesnými časy. Zkoušela jsem plánovat hodiny jako ve škole a během pár dní bylo jasné, že to takhle nepůjde. Dopoledne se protahovala, něco trvalo déle, jindy to šlo rychleji. Do toho jsem si po večerech brala menší zakázky, abych aspoň trochu přispěla do rodinného rozpočtu, a byla jsem vyčerpaná. Často jsem si v duchu říkala, jestli jsem se nezbláznila, jestli bych to neměla zabalit a vrátit se do kanceláře. Postupně jsme ale našli rytmus – dopoledne škola, odpoledne ven, hodně čtení, povídání a občas pracovní listy až večer, když nám to zrovna sedlo.
Kdy mi začalo docházet, že to dává smysl
Zlom pro mě nastal v momentě, kdy za mnou jednou syn přišel s knížkou, kterou jsme měli rozečtenou, a sám od sebe řekl, že chce číst dál, protože ho zajímá, jak příběh pokračuje. Do té doby bylo čtení spíš boj, povinnost, něco, co musíme „mít hotové“. Najednou to bylo něco, co chtěl on. Držela jsem se, ale uvnitř se mi strašně ulevilo. Dcera se doma taky změnila. Začala víc mluvit, ptala se na věci, které ji zajímaly, a já si uvědomila, kolik otázek dřív zůstalo bez odpovědi, protože jsem pořád někam spěchala. Všimla jsem si, že se méně hádáme, máme víc času na společné vtípky a děti spolu vycházejí klidněji, když nejsou každý den unavené z kolektivu.
Teď sedím v té kavárně, poslouchám kamarádky, jak se baví o povýšení a služebních cestách, a občas ve mně něco bodne. Napadne mě, jestli jsem si nezavřela některé dveře, jestli mi jednoho dne nebude chybět pocit, že jsem „někde někam dosáhla“. Pak ale začnu vyprávět, jak jsme se s dětmi učili o Karlu IV. tak, že jsme si o něm nejdřív četli, pak koukali na krátké video a nakonec jeli na výlet na hrad. Kamarádky se na chvíli zarazí a uznají, že to zní vlastně dobře. Pořád mám respekt z budoucnosti, neidealizuju si to a vím, že tahle cesta není pro každého. Ale cítím, že jsem si ji vybrala vědomě. A když večer ležím v posteli a z pokojíčku slyším, jak si děti společně čtou a smějí se, mám jasno v tom, že pro nás teď dělám práci, která mi dává největší smysl.
