Článek
Sedím na parkovišti před barákem v tom svým černým autě a čekám, až mi bývalý přiveze malýho. Mám na zemi dvě igelitky z nejlevnějšího obchodu, na sobě starou bundu a zároveň sedím v autě, který z dálky vypadá draze. Vidím, jak jde kolem sousedka se psem, přibrzdí krok a takovým tím letmým pohledem si mě přeměří. Neřekne nic, ale já vím, co si asi myslí. Ženská na dávkách, a přitom káru má jak podnikatel. A mně se v hlavě automaticky rozjede stejná smyčka: to auto není nový, není moje „za svoje“, nic jsem si za žádný dávky nekoupila. Vím to já, ale světu okolo to člověk pořád vysvětlovat nemůže.
Auto jako symbol, co všechno neříká
To auto mi nechal bývalý, když od nás odcházel. Prostě vzal svoje věci, zabouchl dveře a auto zůstalo. Ne že by to byl nějaký velký dar, spíš pro něj nemělo cenu ho prodávat. Je starší, má najeto, nějaký škrábance. Zkoušela jsem ho dát do inzerátu, jen tak zkusmo. Co mi nabízeli, by sotva zalepilo pár dluhů a pak bych byla zase bez auta. A pro mě to auto znamená hodně praktických věcí: do školky, k doktorovi, na nákup, k mámě, všude to máme kousek a ne vždycky jezdí spoje tak, jak by se mi hodilo. Tak jsem si řekla, že si to nenechám vzít jen proto, že zvenku vypadám jako fiflena, co si žije nad poměry.
Před rokem jsem si řekla, že zkusím jít normálně do práce, a našla jsem si úklid na směny. Ne že by mě to bavilo, ale chtěla jsem mít pocit, že nejsem jen na dávkách. První měsíc jsem jela na adrenalin, všechno jsem nějak stíhala. Po dvou měsících jsem si sedla k papíru a začala počítat. Přišla jsem o část příspěvků, k tomu peníze za cestu, hlídání, obědy, vyšší poplatky za školku, protože jsem byla „pracující“. Reálně jsem byla skoro na stejných penězích jako předtím. Rozdíl byl v tom, že jsem ráno lítala, večer padala na hubu a na malýho jsem měla míň trpělivosti. Koukala jsem na ty čísla a říkala si, že takhle blbá nejsem, abych dělala víc za stejno, jen proto, abych měla dobrý pocit na papíře.
Úřad, který zná moje jméno
Na úřad práce chodím pravidelně, tam mě znají jménem. Jedna úřednice je celkem v pohodě, vždycky mi vyskládá nabídky práce, i když už ví, jak to asi dopadne. Nedávno přede mě posunula nějaký leták a tak mezi řečí říká, že bych měla jít příkladem synovi a něco se sebou dělat. Chvíli jsem to v sobě převalovala a pak jsem jí narovinu řekla, že dokud je to nastavený tak, že si prací finančně pohorším, tak do toho prostě nepůjdu. Že si to nemůžu dovolit. Ona jen pokrčila rameny a řekla, že tomu rozumí, ale že mě stejně musí vést jako uchazečku a nabízet mi ty místa. Chvíli jsme tam seděly v tichu. Měla jsem pocit, že jsme obě uvězněný v systému, kterej ani jedna nezměníme.
Máma tohle všechno podle mě dodnes úplně nechápe. Je jiná generace, celý život dřela a teď má pocit, že my mladší jsme si zvykli na pohodlí. Často mi říká, že „dřív se prostě makalo a neřešilo se“. Snažím se jí vysvětlit, jak to dneska je s nájmem, příspěvkem na bydlení, s doplatkama, jak jedno ovlivňuje druhý. Ukazuju jí na papíře, že když půjdu uklízet na čtyři hodiny denně, budu mít skoro stejný peníze jako teď, jen budu pořád pryč a budu víc vystresovaná. Máma na to, že nejde jen o peníze, ale i o pocit hrdosti a příklad pro dítě. Já jí na to neumím úplně odpovědět. V duchu si říkám, že hrdost složenky nezaplatí, ale zároveň mě to trochu štve, že to musím takhle říkat.
Mezi složenkami a otázkou, co bude dál
Večer, když malý usne, sedím často u stolu v kuchyni a přede mnou leží hromádka složenek. Z okna vidím to svoje auto zaparkovaný pod lampou. V hlavě se mi střídají dva hlasy. Jeden říká, že dělám to, co v téhle situaci dává smysl, že nekradu, nikoho neobírám, jen využívám možnosti, které existují. Ten druhý hlas se ptá, co budu dělat za pět, deset let. Co když se něco změní, co když mi dávky seberou, co když mi auto klekne a já nebudu mít na opravu. Chvíli na ty papíry koukám, pak je shrnu do šuplíku a řeknu si, že to začnu řešit „od příštího měsíce“. Takhle ten měsíc za měsícem utíká. A já pořád sedím v tom svým černým autě před barákem a mám pocit, že se vůči ostatním musím omlouvat za to, že nežiju hůř, když bych klidně mohla.
