Článek
Sedím u kuchyňského stolu, na talíři zbytky po večeři, v pokoji za zdí slyším, jak se děti dohadují o nějakou hru. Na mobilu mám otevřený článek o „příživnících na dávkách“ a čtu ty vzteklé komentáře pod tím. Lidé tam píšou, že by jim „sebrali všechno“, že by je „hnali makat“, že jsou to líné socky. A já si v tom poznávám sama sebe. Trochu mě to píchne, takové to bodnutí studu, ale zároveň si říkám, že ti lidi vůbec netuší, o čem mluví. V hlavě si projíždím svoji cestu, počítání na papíře, únavu z práce a napadá mě, jak bych jim to vysvětlila, kdyby mě aspoň na chvíli poslouchali.
Teď žijeme v malém bytě v nájmu na sídlišti. Dvě děti na prvním stupni, já na ně sama. Najednou je z obyčejného života hromada papírů a běhání po úřadech. Příspěvek na bydlení, přídavky na děti, nějaké doplatky, alimenty, které někdy přijdou včas a někdy ne. K tomu občasná brigáda bokem – uklidím někomu byt, pomůžu na stánku. Nechlubím se tím, ale ani se před blízkými netvářím, že všechno zvládám jen z výplaty, protože bychom fakt nevyšli. Nikdy nebylo mým snem žít z dávek, neuměla jsem si to ani představit. Ale rozvod, drahý nájem, nemocné děti a dražší úplně všechno. Život se se mnou moc nemazlil a najednou jsem byla v situaci, kde jen dobrá vůle nestačila.
Když součet čísel nedává smysl
Předtím jsem dělala v supermarketu. Nejdřív na kase, později mě přesunuli do úseku s doplňováním zboží. Směny se točily, jednou ranní, pak odpolední, víkendy, svátky. Šéfová byla pořád napjatá, řešila plány, čísla, rychlost markování, úsměv na zákazníky. Domů jsem chodila uchozená, nohy mě bolely tak, že jsem večer sotva stála u sporáku. Děti mě viděly hlavně ráno ve spěchu nebo večer, kdy už jsem byla tak unavená, že jsem sotva poslouchala, co mi vyprávějí. Když byly nemocné, začalo to teprve peklo – shánění hlídání, omlouvání v práci, kroucení očí nad tím, že jsem zase doma. Po roce jsem byla fyzicky i psychicky hotová a když jsem si vzala výplatní pásku do ruky, měla jsem pocit, že to vůbec neodpovídá tomu, co do toho dávám.
Jedno odpoledne jsem si sedla k tomu stolu, u kterého teď píšu, vzala kalkulačku a papír. Napsala jsem si hrubou mzdu, pak čistou, pak odečetla nájem, jízdné do práce, obědy pro děti, družinu, školní potřeby. A k tomu jsem si zkusila zjistit, o jaké dávky přijdu tím, že pracuju na plný úvazek. Když jsem všechno sečetla a odečetla, vyšlo mi, že za ty nervy a únavu z práce mi zůstane jen o kousek víc, než kdybych byla na úřadu práce a brala to, na co mám jako samoživitelka nárok. Chvíli jsem jen koukala na ten papír. Byla jsem v šoku a zároveň naštvaná, že to takhle vůbec může vyjít. V tu chvíli jsem si řekla, že fakt nejsem blázen, abych dřela jen proto, aby to zvenku vypadalo líp.
Úřady, stud a nevyžádané rady okolí
Na úřad práce jsem šla poprvé s hodně staženým žaludkem. Představovala jsem si, jak na mě budou koukat skrz prsty, jak se mě budou ptát, proč nejdu radši makat do marketu, když nějakou praxi mám. Úřednice ale byla překvapivě klidná, věcná. Posadila mě, vyjmenovala, co všechno potřebuje – nájemní smlouvu, potvrzení o výživném, školní docházku dětí, potvrzení o ukončení pracovního poměru. Chvíli to působilo, jako by mě zavalili papíry, pořád něco kopírovala, počítala, zadávala do počítače. Když mi pak řekla, na co všechno mám nárok, cítila jsem úlevu, že to nějak dáme. Zároveň se mi v krku usadil pocit trapnosti. Uklidňovala jsem sama sebe, že to není žádná levárna, ale normální systém, který je tu přesně pro lidi, jako jsem já.
Reakce okolí byly různé. Máma nad tím kroutila hlavou: „Za nás by se člověk styděl být na dávkách. Najdi si pořádnou práci, holka.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o lenosti, ale o číslech, že když jsem makala, stát ze mě ždímal víc a já byla pořád v minusu. Často jsme skončily u toho, že ona nechápavě mávla rukou a já cítila, jak ve mně roste vztek i pochybnost, jestli nedělám chybu. Kamarádka z marketu ke mně občas přijde na balkon, zapálí si a vypráví, jak má tři víkendy za sebou, šéfová po ní jde a ona sotva stojí na nohou. „Upřímně ti to závidím,“ řekla mi jednou potichu, když slyšela z pokoje děti. Tenhle kontrast mě vždycky zamrazí. Před mámou se hájím, že nejsem líná, jen nechci dřít za almužnu. V sobě to ale pořád řeším, protože nikdo nechce, aby o něm ostatní mluvili jako o „socke“.
Mezi menším zlem a nadějí do budoucna
Do budoucna si neumím představit, že bych takhle žila navždy. A ani nechci. Přemýšlím, že až budou děti větší a samostatnější, zkusím nějakou rekvalifikaci, něco, kde nebudu muset dělat víkendy a noční a kde mě neodrovná každý měsíc. Jenže teď na to nemám sílu. Představa, že znovu naskočím do kolotoče, kde budu pořád jen nahánět směny a děti uvidím večer před spaním, mě spíš děsí. Zatím si říkám, že dokud hraju podle pravidel, nic nekradu a jen využívám to, co je v tomhle systému nastavené, nebudu se za to stydět. A jestli je někde opravdu ostuda, tak spíš v tom, jak málo si lidi v marketech a podobných pracích vydělají za to, co všechno musí vydržet. Já jsem si prostě vybrala menší zlo pro sebe a svoje děti. Aspoň na tuhle dobu.
