Článek
Je mi něco přes třicet, pracuju v kanceláři a den výplaty pro mě většinou znamená jediné – zkontrolovat, jestli čistá mzda dorazila, a tím to hasne. Tenhle měsíc jsem ale omylem otevřel výplatní pásku celou. Projel jsem očima jednotlivé řádky a u sociálního pojištění jsem se zarazil tak, že jsem si to musel přečíst ještě jednou. Ta částka mi najednou přišla úplně mimo. Došlo mi, že tohle z mé hrubé mzdy každý měsíc zmizí, aniž bych s tím mohl cokoli udělat. Zvedl jsem se a šel za účetní s pocitem, že mě někdo tahá za nos.
Když částka na pásce přestane být jen číslo
Účetní na mě koukala naprosto klidně, jako by nic. Vysvětlovala mi, co všechno se z těch odvodů platí, a zopakovala tu klasickou větu, že „my důchody přece jednou taky budeme potřebovat“. V duchu jsem protočil panenky, ale nahlas jsem jen řekl, že jestli to takhle půjde dál, tak se toho důchodu ani nedožiju. Připadal jsem si najednou strašně bezmocný. Cestou zpátky k počítači se ve mně hromadil vztek, že o tak velké části svých peněz vůbec nerozhoduju. Jako by mi někdo automaticky strhával z kapesného s tím, že je to „pro moje dobro“ a já do toho neměl co mluvit.
U oběda jsem to nakousl s kolegou. Seděli jsme v kantýně nad klasickou hotovkou a já mu ukázal výplatní pásku na mobilu. On se začal smát a jen prohodil, že my už na žádný důchod stejně nedosáhneme, že důchodový věk zase zvednou a z nás budou sedmdesátiletí ajťáci u počítače. V tu chvíli ze mě úplně spontánně vypadlo, že by mi bylo milejší, kdyby žádné důchody nebyly a ty peníze mi nechali teď, dokud žiju naplno. Čekal jsem, že mě setře, ale on jen pokrčil rameny a řekl, že to má podobně, a tak si radši sám dává něco stranou a investuje bokem. Nešel do detailů, jen naznačil, že spoléhá hlavně na to, co si vybuduje sám. Ta myšlenka mi od oběda seděla v hlavě.
Setkání s realitou rodičů a prázdnými sliby státu
Odpoledne mi volala máma, že jí přišel nějaký papír k valorizaci důchodu a že tomu vůbec nerozumí, jestli se u nich po práci můžu stavit. Tak jsem jel. Seděli jsme u stolu, máma přede mě položila ten papír a k němu výměr důchodu, ať se na to podívám. V tu chvíli na mě docela dolehlo, jak málo vlastně dostávají dva lidi, co celý život chodili do práce a nikdy se neflákali. Chvíli jsem jen koukal na ty řádky a složky a cítil jsem zvláštní směs studu a naštvání. Styděl jsem se, že si vůbec stěžuju, když vidím, z čeho žijí oni. Zároveň mi hlavou proběhlo, že jestli takhle jednou skončím i já, tak mě ten systém fakt okradl. Bylo mi z toho úzko.
Cestou domů jsem v autě zapnul rádio a okamžitě jsem narazil na debatu politiků o „nezbytných úpravách“ důchodového systému. Bavili se o tom, že se bude muset zvednout věk odchodu do penze a že se bez toho systém neobejde. Chvíli jsem to poslouchal, pak jsem to naštvaně přepnul na jinou stanici – a tam zas řešili to samé téma, jen s jinými hosty. Měl jsem pocit, že se ten den všechno točí jen kolem důchodů a mých peněz. Připadal jsem si jako nějaké číslo v excelové tabulce, ne jako člověk, co se každý den snaží uživit rodinu. Hlavou mi běžela jedna věta: zrušte důchody a nechte nás žít, já se o sebe postarám radši sám.
Rodinný stůl, kalkulačka a rozhodnutí postarat se sám
Večer jsme seděli s partnerkou u stolu, notebook otevřený, kolem rozházené účtenky a seznam plateb. Ukazoval jsem jí výplatní pásku a nahlas jsem spočítal, kolik měsíčně posílám na sociální, zatímco zároveň řešíme hypotéku, školku a kroužky. Ona říkala, že je ráda, že aspoň něco jednou dostaneme, že je to určitá jistota do budoucna. Já jsem naopak cítil, že tomu už nevěřím ani za mák. Chvíli jsme se o tom přeli, ale ne hádka, spíš takové naše typické přetahování názorů. Nakonec jsme se shodli aspoň na tom, že důchod od státu budeme brát jen jako příjemný bonus, pokud vůbec přijde, a že začneme víc myslet na to, jak si něco odkládat bokem sami.
Když doma všichni usnuli, sedl jsem si ještě jednou k notebooku. Našel jsem si online kalkulačku na výpočet budoucího důchodu a zadal tam svoje údaje. Číslo, které na mě vyskočilo, mě úplně dorazilo. Působilo to spíš jako vtip než jako něco, z čeho by se dalo jednou žít. Zavřel jsem kalkulačku, otevřel prázdný dokument a začal psát tuhle zpověď, abych ze sebe ten vztek nějak dostal. Jak to dopisuju, dochází mi, že stát asi nijak nespasím a důchodovou reformu nevyřeším. Můžu ale změnit to, jak k tomu přistupuju já sám. Přestat si namlouvat, že mi jednou důchod zachrání život, a začít to brát tak, že jestli se o sebe nepostarám já, nikdo jiný to za mě neudělá.
