Článek
Začalo to u mámy. Vždycky mi tvrdila, že láska rodiče je bezpodmínečná. Jenže ta její podmíněná byla – podmínkou bylo uklidit si pokoj. V opačném případě mi dokázala říct, že jestli mě někdo unese, únosce mi po dvou hodinách vrátí kufr před dveře, protože ani on takový nepořádek nevydrží. To je, prosím pěkně, mateřská láska.
Otcova láska lpěla na mých výkonech ve škole. Když jsem se dožadovala pochvaly za samé jedničky, řekl mně táta, že mám úžasné studijní podmínky, tak co bych chtěla mít, snad ne dvojky. Jeho největším projevem lásky bylo, že mně blahosklonně dovolil občas jít do kina. Pokud jsem ovšem měla ty jedničky.
Se sourozencem to nebylo lepší. Bratr mě miloval tak moc, že mi celé dětství dokazoval, že moje hračky mu patří. Vysvětloval to větou: „Co je tvoje, je i moje, a co je moje, na to nesahej.“ Tuhle logiku si přenesl i do dospělosti. Když jsem si pořídila nový telefon, jeho láskyplná sourozenecká péče se projevila tak, že ho do týdne upustil do záchodu. Tvrdil, že mě tím učí nelpět na materiálních věcech. Ach, lásko bratrská, děkuji ti.
A pak je tu láska milenecká. Ta by mohla být i krásná, kdyby ji nekomplikovalo to, že muži nerozumějí ženám a ženy mužům. Můj poslední vztah skončil na banalitě: on nepochopil, že když žena řekne „to je v pořádku“, znamená to, že nic v pořádku není. Já zas nepochopila, že když muž řekne „já to spravím“, myslí tím, že se toho nikdy nedotkne, protože by to mohlo třeba explodovat. Tohle je romantika dnešní doby: dvě bytosti, které si píší esemesky, protože z očí do očí by se jen pohádaly.
Tak tedy ano, láska má mnoho podob. Vždycky mě ale fascinuje, že ať je rodičovská, sourozenecká nebo milenecká, všechny mají jedno společné: člověk z nich dostane kruhy pod očima a vrásky na čele. A přesto – a to je na tom to největší ironické kouzlo – bez ní se stejně nedá žít.
