Článek
Láska za každou cenu
Žila jsem v manželství, v němž se láska prolínala s žárlivostí tak pevně, že jedno bez druhého přestávalo existovat. Každý okamžik něhy byl vykoupen scénou, každá květina byla odpustkem, každý dar byl stínem, který padal na moji svobodu. Jako Kozoroh jsem stála pevně nohama na zemi, zatímco můj Štír kroužil kolem v nekonečných záchvatech vášně, podezíravosti a touhy mít mě jen pro sebe.Tento příběh není o výčitkách, ani o hořkosti. Je to vzpomínka. Pokus zachytit atmosféru manželství, v němž byla láska tak silná, že se sama proměnila v okovy.
Když se zamiluje Štír, létají blesky, oceány zaplavují kontinenty, kácí se pralesy a hoří lesy… Šílenství v čiré podobě. Ovšem jen pro toho, kdo je objektem Štírovy závislosti a lásky. A je to vůbec láska? Není to spíše chorobná žárlivost, patologická závislost a majetnická urputnost?
Tuto otázku jsem si pokládala celé manželství, ale nikdy jsem na ni nenašla definitivní odpověď. A přesto jsem si za tu dobu vysloužila doktorát ze žárlivosti.
Jako pravý Kozoroh v druhé dekádě, jsem nikdy neoplývala expresivním projevem emocí. Emoce mě neovládaly natolik, abych se jimi nechala strhnout v souboji s žárlivostí mého muže. Každý jeho výbuch jsem sledovala s úžasem, protože žárlivost má nespočet tváří. Je překvapivě kreativní – má tisíce podob a nikdy si nemůžete být jistí, kterou z nich odhalí právě dnes.
Dnes, kdy už manžel nežije, si uvědomuji, že moje flegmatické reakce, prosté vzteku a výčitek, ho rozčilovaly ještě víc. Těch příhod jsou desítky, možná stovky. Některé ve mně zůstaly navždy, jiné odvál čas.
Byl prosinec, osm hodin večer. Mrzlo, až praštělo. Manžel měl nohu v nechodící sádře, dva dny po zlomenině bérce i holenní kosti. Po večeři odpočíval na gauči. Ve vedlejším domě bydlela moje kamarádka a já jí slíbila přinést knihu. Tak jsem k ní na chvilku zašla. U Lenky seděly další dvě známé, zapovídaly jsme se, dala jsem si kávu, potom čaj. Při druhém šálku se ozvalo bušení na dveře. Ve dveřích stály moje dvě nezletilé děti v pyžamech, v bačkůrkách, uplakané. „Maminko, pojď domů, tatínek klepe berlí do parket a zlobí se, že se někde touláš.“
Vrátila jsem se. Manžel byl právě v záchvatu žárlivosti. A já, necitlivá koza, jsem situaci komentovala s klidem, který ho doháněl k šílenství:
„Co tady vyvádíš? Podívej se, jsem v domácím oblečení, byla jsem jen u Lenky, ne v baru.“
Díval se na mě očima, v nichž se zrcadlily stěny věznice. A já, místo abych mlčela, jsem dál vysvětlovala. Rozpoutalo se peklo, které trvalo téměř do ranních hodin. Byla jsem znovu a znovu vyslýchána, ale nenechala jsem se vyprovokovat k omluvě. Byly mně znovu omílány všechny moje hříchy, dokonce jeho paměť sahala až na základní školu, kde jsme se poznali. Ničeho jsem se přece onen večer nedopustila – nelhala jsem, nekradla, nevraždila, nefetovala. A nevěrná? To už vůbec ne!
Druhý den poslal našeho desetiletého syna do květinářství, aby mi přinesl kytici. Za manželství jsem dostala hromadu květin a dárků – odpustků za žárlivost, za scény, kterých bylo nepočítaně.
Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Někdy. Vím, že mě miloval, ale jeho láska byla okovy. Byla to nesvoboda. Neschopnost být beze mě.
Když se dnes ohlížím zpět, vidím dva lidi, kteří se navzájem milovali, ale každý jiným způsobem. On – spalujícím ohněm, který chtěl vlastnit, držet a svírat. Já – klidným plamenem, který chtěl hřát, ale nepotřeboval spoutávat. Dlouho jsem vnímala jeho lásku jako vězení, kde neexistuje prostor pro dech, pro samotu, pro vlastní myšlenku. A přesto to vězení stálo na hlubokém citu, který byl pravý, i když křivý.
Dnes už vím, že žárlivost není důkazem lásky, ale důkazem strachu. Strachu ze ztráty, z vlastní nedostatečnosti, z prázdna, které by zůstalo, kdyby ten druhý odešel. Možná byl můj muž vězněm své vlastní nejistoty víc než já vězněm jeho podezíravosti.
S časem se bolest rozplynula a zůstala jen paměť – někdy úsměvná, jindy tísnivá. Už necítím potřebu soudit ani sebe, ani jeho. Jen si uvědomuji, že opravdová láska je svoboda. A tam, kde se láska promění v pouta, přestává být láskou a stává se břemenem. Ale už odešel z tohoto světa a já mu toto poznání ani nestihla říct.
A tak si z našeho manželství odnáším lekci: milovat za každou cenu neznamená opravdu milovat. Protože láska, která svazuje, nikdy nemůže být úplná.
