Článek
Já zvolila tu druhou variantu. A přísahám, že od chvíle, kdy přišla Ema, už jsem si od smíchu ani neodpočinula.
Přišla Ema
Dva roky po smrti mojí fenky Marušky jsem žila jako spořádaná vdova – smutná, rozumná, a hlavně bez radostného vítání po příchodu z práce. A tak jsem se rozhodla pro změnu.
Koupila jsem si štěně černé boloňačky s průkazem původu, které ale zřejmě pocházelo z linie „radost × zmatek“. Geny žádná sláva, zato povaha na export. A jméno? Ema. Krátké, úderné, připravené na to, aby se dalo volat z otevřeného okna v pyžamu.
Ema je bytost jednoho principu – zábava, nebo smrt nudou. Když si odpoledne dovolím usnout, probouzí své kreativní já.
Nejdřív mi na hlavě přistane plyšová ovce. Pak plyšový pes, také míček. Mlčím. Pak umělá kost. Mlčím. Druhá a třetí kost. Je to už osobní.
A když já pořád nic, přinese tu nejhorší hračku ze všech – fialového panáka. Hnusně umolousaného panáka. Ovšem Ema ho miluje nade vše. Chudák zažil víc než já: má jedno oko, utrženou nohu a vypadá, že volá o pomoc.
Ema mi ho položí na břicho s pohledem typu: „Tak co, mrtvolo, hraješ, nebo mám volat psychiatra?“
A to už se prostě vstát musí. A musím házet panáka. Ema mně ho vždy přinese zpět k nohám. Hodím přesně pětkrát, protože Ema pak ulehne kdekoliv, už je totiž unavená. Kvůli této hře mě vzbudí z odpoledního sladkého spánku a je ochotna házet všechny svoje hračky, dokud se nezapojím. Když je sama doma, leží na koberci v předsíni a panáka má pod hlavou. Takhle důležitý pro ni je.
Někdy se mi podaří panáka tajně propašovat do pračky. Ale Ema to vždycky zjistí. Sedí u skla jako dozorce a sleduje, jak se panák pere. Má oči upřené do bubnu a výraz psa, který právě sleduje vlastní telenovelu: „Panák – návrat z čistírny.“
A když se cyklus skončí, vítá ho jako hrdinu, co přežil moře mýdlových bublin.
Na procházkách je Ema diplomat s přehnanou iniciativou. Každého psa musí jít pozdravit – ideálně v běhu a s výrazem: „Hele, kamaráde, svět je krásný, pojď ho okusit!“
Jenže většina psů si myslí, že je to nějaký reklamní trik, a tváří se zdrženlivě. To ji nerozhází. Když nikdo nejde, hraje si sama. Na všechny role zároveň.
A co je na Emě nejzvláštnější? Ona nikdy neštěká.
Nikdy. Ani jednou.
Místo toho kňourá – a to s takovou intonací, že by se za ni nemusel stydět ani filharmonik. Má dokonalý tón v C dur, čistý, plný a lehce vyčítavý. Když chce ven, kňourá v C.
Když chce jídlo, přidá vibrato.
A když chci já spát, zpívá mi s výrazem psa, který právě složil operu o krutosti lidské nepozornosti.
Vodítko? Ano, máme. Používáme ho zhruba stejně často jako já rotoped. Ema totiž poslouchá — když zrovna nechce poslouchat někoho jiného.
Jde tam, kam jdu já, a když ne, dělá, že má navigaci nastavenou na „zkratkou přes keře“.
Je to malý černý guru
Ema mě učí důležitým věcem.
Třeba že není nutné trápit se minulostí, když se dá žít přítomnost s plyšákem v tlamě.
Že i fialový panák může být důvod vstát z gauče.
A že smích, i když občas zní trochu hystericky, je pořád lepší než ticho.
Maruška byla můj klid.
Ema je můj chaos.
A já mám pocit, že až si zase jednou sednu na gauč, Ema přijde, položí mi na kolena svého hrdinu z pračky a tiše zazpívá v C dur:
„Vidíš? Život se má házet. Ne žehrat.“
