Článek
Říká se, že láska začíná náhodou. Na křižovatce pohledů, ve správný čas na správném místě, v okamžiku, kdy se dva životy na chvíli zastaví. A přesto – co je náhoda jiného než vlak, který přijede, i když ho nečekáme?
Na nádraží, kde se kříží osudy, se rodí příběhy, které nikdo nepíše – jen se žijí. Ten jejich začal u studené lavičky.
Láska není jen slovo
Na nádraží se vždycky scházeli v šest. Nebylo to místo romantické – studená hala, pach nafty a kovu, spěchající lidé, kteří se dívali skrz ostatní, jako by nikdo jiný neexistoval. A přesto to bylo jejich místo.
Anna přicházela první, nesla termosku s kávou, která nikdy nebyla dost sladká, a notýsek plný poznámek. Michal přicházel vždy o pět minut později, s batohem na rameni a s úsměvem, který dokázal rozpustit i její největší nervozitu.
„Ahoj,“ řekl pokaždé. A pokaždé to bylo stejné slovo, ale nikdy neztratilo význam.
Sedávali spolu na lavičce, dívali se, jak vlaky přijíždějí a odjíždějí, a povídali si o všem možném. O knihách, které chtěli číst, o filmech, které by stálo za to vidět, o snech, které se zdály příliš bláznivé, a o strachu, že jednoho dne se tenhle kousek světa rozpadne.
Jednoho večera Anna řekla:
„Víš, vždycky mě trochu děsí, jak lidé mluví o lásce. Jako by to bylo jen slovo. Něco, co můžeš napsat na papír, poslat v esemesce a hotovo.“
Michal chvíli mlčel. Pak vzal její notýsek, otočil na prázdnou stránku a napsal:
Láska není jen slovo.
Podíval se na ni a dodal: „Slovem to jen začíná. Ale to, co pak děláme, jak se k sobě chováme, co jsme ochotni obětovat – to je všechno láska. Bez toho by to opravdu bylo jen pět písmen.“
Anna zavřela notýsek, opatrně, jako by držela něco křehkého. Cítila, že právě teď se cosi změnilo. V hale nádraží, mezi spěchajícími lidmi a pachem železa, se rodilo něco, co přetrvá i tehdy, až se tyhle lavičky zanesou prachem času.
A tak spolu seděli dál, zatímco vlaky odjížděly. Věděli, že jednou přijede vlak i pro ně. Ale do té doby měli své místo. A větu, která je chránila:
Láska není jen slovo.
Je to dech mezi dvěma větami, když není potřeba nic říct.
Je to ruka, která čeká, i když druhá váhá.
Je to káva, která nikdy není dost sladká, ale vždycky sdílená.
Je to odvaha přijít o pět minut později – a přesto vědět, že někdo čeká.
Je to most mezi tichem a smíchem, mezi strachem a nadějí.
Slovo „láska“ je začátek – jako jízdenka, kterou držíme v ruce.
Ale skutečná láska začíná teprve tehdy, když nastoupíme do vlaku.
Někdy vede dlouhou cestou, někdy zmatečnou oklikou, někdy se ztratíme v jiném kupé.
A přesto: když je opravdová, vždycky nás dovede zpátky k tomu, kdo na nás čeká.
Proto láska není jen pět písmen.
Čas je nejtrpělivější cestující – vždycky si počká na svůj vlak. Jednoho dne i Anna s Michalem nastoupí, každý možná do jiného kupé. Ale jejich věta, vepsaná do notýsku a vyrytá do paměti, pojede s nimi dál.
Protože láska skutečně není jen slovo. Je to vzpomínka, kterou nelze zrušit jako jízdenku, a místo, kam se můžeme vrátit, i když tam už žádné vlaky nestaví.
