Článek
Tři kamarádky. Jeden ostrov. A rozhodnutí založené na větě: „Slyšela jsem, že je to tam výborné.“
Některé cesty začínají mapou.
Jiné doporučením.
A pak jsou takové, které začínají větou vyslovenou s absolutní jistotou — a nulovou odpovědností.
„Je to tam výborné.“
V tu chvíli ještě nikdo netuší, že se právě rodí příklad.
A že příklady, jak známo, táhnou.
Jak jsme jely do ráje a ocitly se v realitě
„Je to tam výborné,“ řekla Alena.
Nevěděla kde přesně. Nevěděla kdy. Ale slyšela to. A to stačilo.
„Kdo to říkal?“ zeptala se Jitka hlasem člověka, který už má připravený vnitřní seznam problémů.
„Někdo, už nevím, kdo,“ mávla Alena rukou. „Ale byl nadšený.“
Já jsem se podívala na cenu pobytu.
Byla podezřele nízká.
To je vždy první varování. Kozoroh tomu říká realita. Beran příležitost.
Let proběhl hladce.
Což jsme později pochopily jako falešný pocit. Ostrov nás přivítal teplem, palmami…a taxikářem, který nemluvil žádným jazykem, který jsme znaly, ale zato věděl, kam máme jet. To bylo uklidňující. I znepokojivé.
Hotel se jmenoval Paradise Something. To Something bylo důležité. Recepční se usmívala způsobem člověka, který už viděl mnoho Evropanek s kufry a iluzemi.
„Máte rezervaci?“ zeptala se.
„Ano,“ řekla Alena a podala jí potvrzení v telefonu.
Bez signálu.
Jitka si sedla. Vytáhla papíry. Ano — papíry. „Podle adresy jsme správně,“ řekla. „Podle mapy jsme ale uprostřed ničeho.“
„To je kouzlo ostrova,“ řekla Alena. „Autenticita.“
Já jsem se zeptala na klimatizaci.
Recepční se smála ještě víc.
„Máme větrák.“ Pokoj byl… otevřený. V duchovním i architektonickém smyslu.
„To jsou dveře?“ zeptala jsem se. „Symbolické,“ odpověděla recepční.
Jitka si dezinfikovala ruce. Znovu. A znovu. Doktorka v ní vždy vítězila.
Alena byla nadšená. Nezapřela v sobě učitelku biologie.
„Holky, to je boží! Příroda! Klid!“
„A gekoni,“ dodala Jitka.
„Hodně gekonů.“ Jeden z nich na nás kývl.
První noc byla plná zvuků.
Moře. Vítr. Něco, co znělo jako vzdálený příbuzný kohouta.
„To je přírodní budík,“ zašeptala Alena šťastně ve čtyři ráno.
Já už byla vzhůru.
Promýšlela jsem možnosti návratu. Snídaně byla kontinentální. Jediný kontinent byl toast.
„Je to zdravé,“ řekla Alena.
„Minimalismus.“
Jitka si zapsala poznámku: příště vlastní jídlo.
„Ale pláž je nádherná!“ hájila se Alena. Pláž byla opravdu nádherná. A taky přístupná pouze při odlivu.
Seděly jsme tam tři hodiny. Čekaly. Mlčely.
„Já jsem to slyšela,“ řekla Alena tiše.
„Od koho?“ zeptala se Jitka. Alena se zamyslela.
„Možná… z rádia?“
Večer jsme seděly na terase. Větrák hučel. Gekoni nás sledovali.
Já jsem si ukládala vzpomínky — někdo musí.
„Tak co?“ zeptala se Alena. „Nelitujete?“
Jitka se na ni podívala. „Je to zkušenost,“ řekla.
A to je u Jitky výraz pro nikdy víc.
„Přežijeme to,“ řekla jsem. A to je názor mě, Kozoroha..
Když jsme se vrátily domů, nikdo z nás neřekl: už nikdy.
Protože bychom lhaly.
Jen jsme se shodly, že příště:
- Alena může slyšet,
- Jitka ověří,
- a já to zajistím
Exempla trahunt. Příklady táhnou. A někdy tě netáhnou proto, že jsou dobré.
Ale proto, že bez nich bys neměla, čemu se smát — a s kým to přežít.
