Vladimír z Hrušek sestrojil z Wartburgu tank k proražení železné opony. Útěk na Západ dopadl jinak

V časných ranních hodinách 27. května 1970 vyjel z jedné stodoly v jihomoravské obci Hrušky, ležící zhruba 8 kilometrů severovýchodně od Břeclavi, malý tank s věží a dlouhou hlavní, který měl místo pásů čtyři kola. Za jeho volantem seděl 33letý zámečník Vladimír Beneš, který tento neobvyklý stroj takřka celý jeden rok vlastnoručně vyráběl. Společně s manželkou Marií a čtyřmi dětmi Miroslavem, Vladimírou, Dagmar a Ivem chtěl překonat přísně střeženou československo-rakouskou hranici, za kterou začínal svobodný svět.

Vladimír Beneš věřil, že jeho tank dokáže prorazit železnou oponu a ochránit posádku před střelbou pohraničníků. Jenže místo do vysněného Rakouska se Benešovi tímto strojem dostali pouze pod železniční most v Břeclavi.

Vladimír Beneš se narodil roku 1937 v Hruškách, vyučil se zámečníkem a v dospělosti pracoval v břeclavském podniku Gumotex. Kromě toho byl technicky zručný a dokázal si poradit s konstrukcí a opravami strojů všeho druhu. Vladimír měl navíc staršího bratra Františka, který z Československa s pomocí převaděče Františka Gajdy uprchl do Rakouska již v roce 1950. František Beneš se poté usadil v Kanadě a se svým mladším bratrem udržoval písemný kontakt.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se Vladimír Beneš rozhodl, že za svým starším bratrem vycestuje do Kanady spolu se svou manželkou a dětmi. Jeho žádost o vystěhování však československé úřady zamítly. Právě tehdy začal přemýšlet, že železnou oponu překoná jinak.

Foto: Současná podoba tanku, který v Hruškách sestrojil Vladimír Beneš.

Vladimír Beneš se pustil do stavby vozidla, které mělo podvozek východoněmeckého osobního automobilu Wartburg 311. Dále využil také součástky z předválečných československých automobilů Aero 30 a Tatra 54. Toto vozidlo s koly místo pásů mělo ocelový plášť, který měl posádku chránit před střelbou pohraničníků. Na jeho střeše byla umístěna konstrukce připomínající tankovou věž, ze které vyčnívala dlouhá kovová tyč vypadající jako hlaveň kanónu. Ve skutečnosti měla posloužit k nadzvednutí drátěných zátarasů na hranici, pod kterými by pak mohlo vozidlo projet.

Stavbu tohoto vozidla se Vladimír Beneš snažil před svým okolím co nejvíce utajit. Jak uvádí zpravodaj Hrušecké okénko, svým spoluobčanům i rodině tvrdil, že ve své dílně vyrábí půdní frézu. Těsně před odjezdem k přísně střežené hranici mu však jeho přátelé pomáhali s drobnými pracemi.

„Měl zlaté ruce. Naposledy jsem jeho tank viděl dva dny před odjezdem, kdy mě jako kamaráda sám zavolal. Pomáhal jsem foukat kola,“ zavzpomínal pro Břeclavský deník František Čapka z Hrušek.

Benešova manželka Marie se o skutečném plánu svého muže dozvěděla jenom krátce před odjezdem. Vladimír ji přivedl do dílny, ukázal jí hotový tank a oznámil jí, že společně tímto strojem celá rodina opustí Československo.

„Nikdo o tom nevěděl, ani já. Tajil to do poslední chvíle. Manželku přivedl do dílny až večer před odjezdem. Řekl jí: Pojď, Mařenko, dneska pojedeme do Ameriky,“ uvedla Vladimírova sestra Milada.

Bylo 27. května 1970 kolem 2:30 ráno. Vladimír Beneš naložil do obrněnce svou manželku s dětmi a takto celá rodina vyrazila směrem k Břeclavi. Cesta však neprobíhala podle plánu. Motor podomácky vyrobeného tanku měl problémy s chodem a toto vozidlo se pohybovalo velmi obtížně. Vladimír přesto pokračoval v jízdě s nadějí, že se jim podaří dostat alespoň do blízkosti rakouské hranice.

Ve Staré Břeclavi se situace zhoršila, u stroje došlo k poruše zapalování a dobíjení. Vozidlo se definitivně zastavilo pod železničním mostem nedaleko břeclavského nádraží. Benešovi museli tank opustit a dostat se nenápadně domů. Vladimír dobře věděl, že obrněnec nemůže zůstat pod železničním mostem dlouho.

Své manželce slíbil, že se k podomácku vyrobenému tanku vrátí a celou záležitost oznámí SNB. Ve skutečnosti se ale rozhodl uprchnout do Rakouska s tím, že své nejbližší dostane na západ později.

Vladimír Beneš přijel na dámském kole k železničnímu přejezdu Valtice–Sedlec. Odtud pokračoval pěšky do Úval u Valtic, kde velmi dobře znal díky předchozím návštěvám místní terén. Přísně střeženou hranici se mu nakonec v noci z 27. května na 28. května podařilo překonat, aniž by jej pohraničníci jakkoliv zaznamenali. Při překonávání signální stěny přitom svázal dráty čtyřmi šňůrami, aby nevyvolal poplach.

„Věděl jsem, že se nesmím dotknout drátů, ani je spojit, a tak se mi podařilo šťastně projít, aniž by mě někdo viděl,“ citoval výpověď Vladimíra Beneše slovenský publicista Jozef Kollár v knize 55 minut mezi životem a smrtí. Příslušníci Pohraniční stráže zjistili narušení státní hranice až následující ráno.

„Dne 28. května 1970 ve 4.30 hodin zjistila hlídka PS útvaru narušení státní hranice jedinou osobou v prostoru Valtice-Úvaly, okr. Břeclav. Na drátěném zátarasu byl nalezen kousek utržené molitanové modré látky a Benešová uvedla, že manžel měl při odchodu na sobě bundu téže barvy a kvality. Z tohoto lze usuzovat, že narušitelem státní hranice byl Beneš, k čemuž je prováděno další šetření,“ stojí v dobovém hlášení S-VB Brno.

Opuštěný tank poblíž břeclavského nádraží nalezly československé bezpečnostní orgány už 27. května 1970 ve 22 hodin. Vyšetřovatelé podle výrobních čísel motorů postupně zjistili, odkud pocházejí jednotlivé součástky, a následně se dostali až k Vladimíru Benešovi. Když jej přišli hledat do Hrušek, už nebyl doma.

Jeho manželka Marie musela následně vysvětlovat, co se stalo a jaký byl skutečný účel obrněného vozidla. Příslušníci Státní bezpečnosti přitom podle pozdějších vzpomínek Vladimíra Beneše činili na ženu značný psychický nátlak. Navíc jí tvrdili, že její manžel zemřel při překonávání železné opony. Jako údajný důkaz jí ukazovali kus látky zachycený na drátech.

O tom, že její manžel žije, se Marie Benešová dozvěděla až poté, co jí z Rakouska přišel dopis, v němž jí Vladimír psal, že se mu podařilo dostat do bezpečí. „Ráno za ní přišli a strašili ji, že jsem shořel na drátech. Pravdu se dozvěděla asi až za týden, kdy jsem napsal z Rakouska,“ potvrdil Vladimír Beneš pro Hrušecké okénko.

Vladimír Beneš byl v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma letům vězení za nedovolené opuštění republiky, Marie Benešová dostala osmiměsíční trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na dva roky. Paní Benešová měla dále velké problémy při hledání zaměstnání a jejich nejstarší dceři nebylo umožněno studovat na škole, kterou si vybrala.

Po úspěšném vstupu do Rakouska se Vladimír Beneš dostal do rakouského uprchlického tábora Traiskirchen, který se nacházel jižně od Vídně. Odtud později odcestoval do USA, kde se usadil v Seattlu ve státě Washington. V nedalekém kanadském Vancouveru přitom žil jeho starší bratr František, který z Československa utekl o dvacet let dříve.

Vladimír Beneš se v USA živil jako mechanik. Jeho hlavním cílem však bylo dostat za oceán také manželku a čtyři děti. Československé úřady jim však odmítaly povolit vystěhování. Beneš proto hledal pomoc u mezinárodních organizací a snažil se na svůj případ upozornit také americkou veřejnost. Jeho neobvyklý pokus o útěk vzbudil v USA značnou mediální pozornost. Příběh muže, který si vlastnoručně postavil tank, aby s rodinou prorazil oponu, se několikrát objevil v tištěných novinách.

„V Americe to byl takový ohlas, že to tam bylo v novinách. Že se pokoušel utéct a tak. Lidé mu pomáhali, psali tam jejich papalášům, no tak ti se o tom zajímali a tlačili na to. Za sedm roků se tam jeho manželka s děckama dostaly,“ zavzpomínal později Vladimírův starší bratr František.

Jednání o vystěhování Marie Benešové a jejích dětí trvala dlouhé roky. Do případu se zapojil také Mezinárodní červený kříž a celá záležitost se řešila až v Ženevě. Vladimír mezitím získal americké občanství a pokračoval ve snaze dostat své nejbližší do Spojených států. Situace se změnila v roce 1977, kdy Marie Benešová konečně obdržela povolení k vystěhování a společně se čtyřmi dětmi mohla odcestovat za manželem.

Vladimír Beneš žil s rodinou v Seattlu, kde pracoval jako mechanik. Ve volném čase rád zahradničil a také jezdil rybařit na Aljašku. Přestože si ve Spojených státech vybudoval nový domov, na rodnou jihomoravskou obec Hrušky nikdy nezapomněl. Dokonce na stará kolena uvažoval, že by se vrátil do České republiky. Jeho manželka však o návratu nechtěla ani slyšet. Po desetiletích strávených v USA už měla rodina své zázemí za oceánem a dospělé děti své vlastní životy.

Podomácku vyrobený tank si mezitím žil svým vlastním osudem. Po nalezení jej československé bezpečnostní orgány zabavily a převezly na dvůr břeclavské Veřejné bezpečnosti, kde zůstal zhruba jeden měsíc. Dne 6. července 1970 byl předán pražskému Muzeu pohraniční stráže, kde jej vystavovali jako odstrašující příklad neúspěšného pokusu o útěk přes železnou oponu. Režim tehdy šířil smyšlený příběh, že tento tank zapadl v bažinatém terénu ještě před dosažením hranice a jeho konstruktér následně zemřel na elektrických drátech.

Po roce 1989 se tank Vladimíra Beneše stal připomínkou jednoho z nejneobvyklejších pokusů o útěk přes železnou oponu. V listopadu 2009 byl při příležitosti 20. výročí jejího pádu zapůjčen na vzpomínkovou akci do Mikulova, jíž se měl účastnit právě i Vladimír Beneš. K plánovanému setkání konstruktéra s jeho strojem již ale nedošlo. Vladimír Beneš totiž 1. listopadu 2009 zemřel v USA. Dnes je jeho podomácku vyrobený tank součástí sbírek Muzea Policie České republiky v Praze.

Vladimír Beneš nebyl jediným českým konstruktérem, který se pokusil překonat železnou oponu ve vlastnoručně vyrobeném obrněném vozidle. V roce 1953 se automechanikovi Václavu Uhlíkovi z Líní u Plzně podařilo prorazit hraniční zátarasy upraveným transportérem a dostat na Západ celkem osm lidí.

Zdroj:

https://hrusky.cz/kultura-a-turismus/hrusecke-okenko

https://cestykesvobode.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/pribehy/5-pribeh-hruseckeho-tanku

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Bene%C5%A1_(1937)

https://www.denik.cz/cesko/zelezna-opona-utek-vladimir-benes/ https://obalky.kosmas.cz/ArticleFiles/224744/224744_uk%C3%A1zka.pdf/FILE/55-minut-mezi-zivotem-a-smrti_224744_ukazka.pdf