Článek
Hluk
Často píšu o tom, že ve velmi hlučném prostředí dochází k dezorientaci někoho, kdo špatně vidí, či nevidí nic. Když člověk ztratí zrak, pak jeho dominantním smyslem je sluch, popř. hmat. Ve venkovním prostředí se převážně orientujeme sluchem, kdy odposloucháváme, kdy se k nám blíží automobil, odkud přijíždí vůz MHD, ale i to, zda je zelená na semaforu, pokud funguje akustická informace na něm. Díky uším filtrujeme informace z okolí, dle kterých se pak řídíme a získáváme další důležitá sdělení. Takže zvukové signály nám poskytují podstatné údaje a body k následné představě o prostoru kolem nás.
V této souvislosti bych chtěla popsat prožitek z minulých dní. Společně s mužem a dcerou jsme vyrazili na martinské trhy. Nejednalo se o prostor velkého náměstí, kde by byla velká fluktuace lidí a přehršle podnětů. Jednalo se o poměrně malý prostor v rámci sídliště - na návsi u hospodářského stavení. Standardně se tam pořádají lokální jarmarky, vinobraní a jiné veselosti. Chodíme tam docela často, tak prostor znám vcelku obstojně i v případě, že je zcela prázdný bez atrakcí. Proto mě překvapila moje dezorientace a nemožnost jakkoli vyhodnotit situaci.
Když jsme vyrazili ven, bylo už k večeru, a tak denního světla již ubývalo. Když jsme dorazili na místo, už byla tma. Stánky byly osvíceny výraznými reflektory, které směřovaly přímo do obličeje. Na vcelku skromném prostoru bylo postaveno i pódium, kde vyhrávala dosti hlasitá hudba. Původní plán byl, že si obejdeme stánky a manžel s dcerou mi budou popisovat, co je možné si v nich vybrat a zakoupit. K dispozici byly i rukodělné dílničky, kde si mohli zájemci vyzkoušet různá řemesla či dovednosti.
Začali jsme obcházet stánky, jenže hudba byla tak hlasitá, že jsem manželovi nerozuměla ani slovo, stále jsem se ho ptala, co říkal. Musel mi vše stále opakovat, já nebyla schopná se soustředit na to, co říká. Vnímala jsem pouze to, jak je ta hudba protivná. Další vjem, co mě vyváděl ze soustředění, byla ona ostrá světla, která visela u každého stanoviště. Byla jsem tedy ohlušena a oslněna světlem. Jediné, co za tmy vidím, je světlo, a to musí být výrazné. Nemohla jsem se tedy zaměřit na jiné body, které by mi pomohly nějak neztratit směr a orientaci. Tím, jak jsme chodili od stánku ke stánku, tak jsem nakonec úplně ztratila pojem o směru tak, že jsem nebyla ani schopná určit, v jaké části onoho prostoru se nacházíme.
Zde bych chtěla říct, že já mám poměrně často potřebu vědět, kde jsem. To znamená, že si určím bod či znak, který je mi znám, o kterém vím, kde se nachází, a dle něho se snažím v exteriéru zorientovat. Tak abych případně věděla, jakým směrem se budeme ubírat, a kam zhruba jdeme. Na návsi jsem ale nebyla schopná po pár minutách určit vůbec nic, a to tohle místo znám vcelku dobře. Oslňující světlo, hluk z hudební produkce a proudící lidé nakonec zapříčinili to, že jsem se necítila pohodlně v tomto chaosu, a tak jsme místo opustili, neboť jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na to, že se cítím velmi diskomfortně a v pasti.
V hospůdce
Podobný pocit zažívám v posledních letech i při návštěvě různých restaurací a podniků, kde hraje hudba, kterou je třeba překřikovat. Často se děje to, že přijde skupina lidí, kteří se sešli za účelem sdělit si své zážitky a novinky ze života. Ale ve finále je slyšet pouze osoba, vedle které sedíte, a to ještě špatně. Když nemáte s lidmi oční kontakt, pak nemůžete ani jejich promluvu doplnit o odezírání ze rtů. Tudíž je třeba se soustředit pouze na jejich hlas, který je ale doprovázen kakofonií hudby a další směsicí hlasů, které se ji snaží překřičet. Tím pádem celý večer filtrujete informace, které k vám přicházejí z různých částí prostoru kolem vás. Je to stálé hlídání toho, nač lze reagovat, aniž byste se soustředili na příjemné chvíle s přáteli. Ve finále je to boj o uloupení nějaké zprávy, která by mohla být zajímavá.
Můžete tedy spatřit zrakově postiženého, jak různě natáčí a kroutí hlavou. Není to tím, že by měl další přidružené zdravotní problémy ale tím, že se snaží sluchem zachytit nějaké souvislé informace. Již jsem si vyslechla, že jsem nějaká napjatá a že se mračím. Což mi říká dost lidí, jenže já prakticky celý život vyhodnocuji informace převážně sluchem, a tak se neustále soustředím na to, co slyším, což ještě musím posoudit a zpracovat. Tudíž se ani nedivím, že mám sveřepý a tvrdý výraz.
Tímto popisem jsem chtěla přiblížit záležitosti, pocity a nástrahy, které je třeba zpracovat bez zrakové kontroly. Doufám, že tyto řádky pomohou opět trochu nastínit svět nevidomých těm, kteří problém s očima nemají.
