Článek
Všichni nejsou nevidomí
Lidé si v rámci zrakových vad umí dobře představit stav, kdy je někdo zcela nevidomý, a tak nevidí nic konkrétního, možná nějaké záblesky světla. V případě, že má člověk jinou zrakovou vadu (není zcela nevidomý), nastává problém. Jelikož tento člověk ještě něco vidí, tak proč se označuje pomůckami, které jsou určené pro „slepce“.
Jednou z těchto pomůcek je bílá hůl. Její přijetí, a tak nošení a ztráta anonymity, sebou nese mnohá úskalí. Člověk s bílou holí se v davu neztratí, pořád přitahuje nechtěnou pozornost a nějakým způsobem je pro své okolí zajímavý a jedinečný. Z tohoto důvodu nemožnosti splynutí s davem mnoho zrakově postižených nošení hole odmítá.
Ale jsou i tací, kteří hůl přijali a berou ji jako prostředek k samostatnosti a bezpečnému pohybu. Avšak ji nosí pouze v případě potřeby.
Potřeba hole
Máme velké množství zrakových vad, které si vyžadují různé kompenzační pomůcky. Jejich používání je však také odvislé od potřeby toho, kdo pomůcku využívá. Záleží tedy na situacích a podmínkách, kdy pocítíme potřebu svou vadu pomůckou kompenzovat. To samé platí i o potřebě bílé hole. Někteří zrakově postižení vytahují hůl tehdy, když se nachází v situaci, která je pro ně nekomfortní. Není pro ně bezpečná a necítí se dobře. Jedná se o situace, kdy se nachází např. v novém prostředí, kde to tolik neznají, v místě se náhle změní podmínky – ubyde/přibyde světlo, objeví se více rušivých elementů, v místě bude najednou více lidí… A tak aby dal zrakově postižený najevo, že existuje reálná možnost, že by mohl zranit sebe, do někoho narazit, něco přehlédnout či něco porazit díky tomu, že špatně vidí, vytahuje na pomoc bílou hůl.
Je žádoucí dát najevo okolí, že má člověk problém se zrakem díky holi signalizační – okolí bude brát na toto zřetel, bude případně tolerantnější k nedorozuměním a bude respektovat, když vidící povede „nevidomého“, a budou tak zabírat více prostoru v daném místě. Je totiž velmi důležité cítit se bezpečně jako člověk, který má problém se zrakem, ale dát i najevo okolí, že takový problém existuje, aby obě strany věděly, co od sebe očekávat.
Nepravidelné nošení hole však neznamená, že si člověk svoje zrakové problémy vymýšlí, že nejsou skutečné nebo vážné. Často totiž můžeme slýchat, že když hůl nenosíme stále, tak naše problémy nejsou tak vážné, jak je prezentujeme. A proč tedy hůl nosíme občas, když jsou situace, kdy ji očividně nepotřebujeme? Další dehonestující poznámka zaznívá ve smyslu, že hůl vytahujeme, když chceme na sebe upozornit, abychom získali nějakou výhodu, aby nám byla projevena lítost či náklonnost… Tyto poznámky jsou pak velmi stresující a přivádí hendikepovaného do nekomfortních situací. Ten se pak snaží daný stav vysvětlit, ale kolikrát se i tak setká s nepochopením a konstatováním, že to člověk stejně „okecává“.
Chápu, že to může být pro nezasvěceného člověka matoucí, a proto se to snažím vysvětlit. Protože se může také ale stát, že jeden den si zrakově postižený hůl vytáhne a další den na tom stejném místě nikoli. Toto je odvislé od aktuálních podmínek, ať zdravotních či místních (stav oka, intenzita světla, počet osob aj). Tudíž není vhodné jakkoli posuzovat a komentovat potřebu nošení či nenošení hole. Přítomnost hole se mění v závislosti na potřebě a podmínkách nositele hole.
Únava a vyčerpání
Někteří zrakově postižení se často potýkají s pocitem únavy, který taktéž může být nepochopen zvlášť, týká-li se mladších jedinců. Tato únava je však způsobena soustředěním se na vykonávání činností, které souvisí se ztrátou zraku. Pokud vše děláte hmatem, pak na to potřebujete více času, ale mnohem více soustředění. Člověk je pak unavený fyzicky, ale i psychicky. Například prostorová orientace a samostatný pohyb je činnost, která si od frekventanta vyžaduje maximální soustředěnost a koncentraci sil. Veškeré podněty ze svého okolí je totiž třeba zpracovat sluchem, hmatem díky informacím z dlouhé bílé hole, ale i čichem, který poznává různé orientační body a znaky. Proto po nějakém delším úkonu či cestě, které vyžadovaly dlouhodobější soustředění má zrakově postižený pocit ztráty energie a potřebu spánku či odpočinku.
Zahloubaný či nereagující
Občas se dozvíme, že vypadáme jako duchem nepřítomní, zamyšlení či nereagující na podněty. Pokud někam přijdete, máte k dispozici pouze sluch, pak jím zkoumáte terén, zpracováváte informace a děláte si představu o tom, kde se nacházíte. Máte-li zbytek zraku, čekáte, až se ten přizpůsobí náhlé změně prostředí, až se adaptuje, což může trvat různě dlouho. Zjišťujete, jaké jsou vaše možnosti, co se kde nachází, co jste zrakem schopni pojmout, do toho samozřejmě využíváte i sluch, a tak není divu, že veškeré vaše soustředění jde na tyto činnosti. Na poznámky okolí pak již kapacita nezbývá, a tak člověk filtruje pouze to, co je pro něj důležité z hlediska jeho samého – informace, bezpečnost, rozmístění předmětů a lidí. Než se tedy jedinec stabilizuje, cítí se bezpečně a komfortně, tak to nějaký čas trvá. Po tuto dobu pak můžeme působit jako podivíni či lidé rozumu mdlého. Ale jak vidíte, vysvětlení pro toto chování je vcelku pochopitelné.
