Glaukom – můj život s ním

Narodila jsem se prakticky nevidomá, resp. jsem měla zachovaný světlocit. Příčinou slepoty nebyl však glaukom, ale jiný typ zákalu, a to zákal šedý čili katarakta. Absolvovala jsem operace na obou očích, kdy mi byla čočka z očí vyjmuta, ale již nebyla nahrazena novou tak, jak se to dělá dnes. Na obou očích jsem měla tedy tzv. afakii, tj. bezčočí.

Ve 4 letech jsem se vrátila opět do motolské nemocnice, tentokrát na operaci šilhání (strabismus).  Jelikož v 80. letech nebylo moc očních specialistů, tak jsme jezdili na oční kliniku do Motola. Dnes si člověk řekne, že je to z Plzně za 45 minut autem po dálnici, tedy žádná věda to není. Jenže v časech osmdesátek nebyla dálnice D5 ještě v provozu, a tak se jezdilo po okreskách, což trvalo více jak 2,5 hodiny. Čekání na místě někdy trvalo až do pozdních odpoledních hodin, jelikož se k lékařce, co mě ošetřovala, sjížděli pacienti z celé republiky. Dodnes si pamatuji zvláštní odér na chodbách Motola, barvu podlah, zvláštní úzký výtah a i výhled z čekárny.

Během let, co jsme do Motola jezdili, se pěkně rozrostl, vždy jsme s mamkou sledovaly, co od minula přibylo nového. Úsměvné vzpomínky na tamní prostředí mám v tom smyslu, že tam měli nejlepší vafle s kakaem a šlehačkou. Když jsem byla hodně malá, tak v tamním bufetu vždy byl Pribináček k sehnání, moc jsem se na něj vždy těšila.

I v průběhu let, co jsme dojížděli na kontroly do Prahy, jsem zjišťovala, že jsou věci, co jsem dříve viděla a které již nevidím. Lékařka vysvětlovala mojí mámě, že mám zelený zákal, který je sekundární, získaný tím, jak jsou oči od narození křehké a velmi často operované. Do svých 14 let si měření nitroočního tlaku nepamatuji, ačkoli se vědělo, že ztrácím zrak, nijak se to moc neřešilo.

Ve 14 letech jsem přišla o zrak na pravém oku tím, že mi spadla sítnice, která již nešla operovat, resp. se s operacemi sítnice teprve začínalo, a nikdo si netroufl. Spadla prý vlivem vysokého nitroočního tlaku. Tenkrát mě v Motole nechtěli, přesunuli mě na Karlovo náměstí v Praze. Tam si již velmi jasně vybavuji velký poprask nad tím, že jsem měla velmi vysoký nitrooční tlak.

Hodnoty u zdravého oka jsou 11-21 mmHg (někteří mohou mít i hodnotu nad udávaný průměr).  Avšak já v době měření na Karlově náměstí měla 70 mmHg. Tenkrát byl na tamní klinice kvůli tomu velký poprask. Začali mi tlak srážet, ale opět se muselo opatrně, nebylo bezpečné srážet ho moc rychle. Čtyřikrát denně jsem chodila na měření, kapali mi kapky na snížení nitroočního tlaku, brala jsem i prášky na jeho snížení. Bohužel jsem měla alergickou reakci na časté měření, měla jsem oči hodně zarudlé a bolavé. Při vysokém nitroočním tlaku dochází i k velkým bolestem hlavy a okolí očí, špatně jsem spala a viděla.

Když se podařilo lékařům srazit tlak tak, že mě mohli propustit, začala jsem kapat různé kombinace kapek na snižování tlaku. Bylo třeba jej hlídat, tak jsem chodila pravidelně na jeho měření. Lékaři měřili jednak pohmatem, ale i takovým závažím, které se pouštělo na oko (tonometrem). V pozdější době, což je i dnes, mi zkoušeli tlak měřit takovým přístrojem, který do oka foukne, a je tlak změřen. Tento u mě však neměl úspěch, díky nystagmu neudržím oko v klidu.

Bohužel tím, jak tam vysoký tlak byl zřejmě dlouho, jsem zbytek zraku ztrácela. Měla jsem stále silnější a silnější brýle.

Pravidelné měření a hlídání tlaku již nedokázalo zamezit neustálému horšení se vidění, proces byl již započat. Po prodělané autonehodě a následkem otřesu mozku jsem opět po roce 2001 absolvovala nespočet operací, které opět nastartovaly zvedání tlaku.

Nejprve se bojovalo konzervativně pomocí kapek a jejich kombinací. K tomu byly přidány prášky na snížení nitroočního tlaku, které pro mě měly vedlejší účinky, bohužel bylo třeba je užívat pravidelně. Mimochodem tyto tabletky se mj. daly využít i na snížení příznaků vysokohorské nemoci. Jedním ze zvláštních vedlejších účinků byla nemožnost pít sycené nápoje, jelikož chuť bublinek byla neskutečně hořká a několikanásobně více štípavá než ve skutečnosti byla.

Když konzervativní léčba nepomohla, přišly na řadu chirurgické zákroky na snížení nitroočního tlaku. Těchto operací jsem absolvovala několik, klidně každý měsíc další a další, to vše bylo spojeno také s neustálým pobytem v nemocnici a výkonů pod narkózou. Zpočátku vypadalo, že už bude operace poslední, ale tlak byl stále vysoký.

Naštěstí mám již více jak 20 let nejlepšího očního lékaře, já ho tak vnímám, jelikož se nebál vyzkoušet něco, co se operovalo v té době pouze v zahraničí. Do oka mi implantoval tzv. Ahmedův implantát, což je malá silikonová destička s malou hadičkou, která reguluje odtok nitrooční tekutiny, a tak oční tlak nezvyšuje. V roce 2005 přišel tento implantát z USA, poměrně dlouho nám ho drželi na celnici. Měla jsem tenkrát hrozné bolesti hlavy a oka, že jsem počítala dny, kdy už dorazí. Byla jsem první v České republice, kdo jej měl v oku. Dnes se tyto implantáty využívají již běžně, ale ne pro každého pacienta je vhodný. Říkalo se, že po pár letech bude třeba reimplantovat, ale funguje stále dobře, tlak se drží.

Někteří pacienti měli v průběhu let měněno kolénko a hadičku, která odvádí tekutinu. U mě je zatím vše v pořádku, není třeba ani kapat kapky na snížení tlaku, ten se drží kolem 14 mmHg. Věřím tedy, že ještě vydrží několik šťastných let, jelikož další operační zákrok by oko již nemuselo vydržet. I tato poslední operace při implantaci byla vysoce riziková s tím, že oko již nevydrží. Avšak nebylo co ztratit, jelikož vlivem tak vysokého tlaku, co jsem měla, bych do pár měsíců stejně oslepla.

Vděčím tak svému lékaři za hodně let, kdy můžu zbytkem zraku vidět sice málo, ale přece krásy světa kolem sebe. Vidím sice velmi omezeně, ale přesto jsem za to šťastná, že to není definitivní slepota.