Článek
A co se dělo potom? Oko bylo po operaci stabilizované, byla jsem propuštěna domů. Člověk by si řekl, že můžu tedy začít s přípravou na maturitní zkoušky. Avšak bylo tomu jinak. Neviděla jsem na žádný text, žádný text jsem si nepřečetla. Kompenzační pomůcky, které by mi v tomto pomohly, jsem neměla. V krátkém časovém horizontu, do maturity, nebylo možno je získat.
Já jsem se však nehodlala vzdát a chtěla jsem zkusit maturitní ročník zdárně dokončit. Také co jiného, jelikož jsem neměla nic na práci. Resp. musela jsem se vše začít učit zvládat jinak. Musela jsem se naučit postarat se o sebe jinak, musela jsem si zvyknout na to, že když chci jít ven, tak musím jít s doprovodem. Naučila jsem se nesedět blízko TV a nekoukat na ní tak, abych tam něco viděla, ale prostě jsem ji poslouchala. Moji rodiče se museli také naučit, že teď jsou věci trochu jinak. Nejtěžší bylo zvykat všechny, že mi musí věci dávat a nechávat na stejném místě. Pravda, toto byl poměrně oříšek. Tak těžko jsem věci hledala, hůře jsem se orientovala.
Největší problém však byl ve škole, jak se tam dostávat, jak jezdit sama, jak si budu zapisovat poznámky, jak budu číst knihy? Naštěstí jsem měla skvělé přátele a skvělého třídního profesora. Stanovili jsme studium jako distanční, to znamená, že jsem chodila na přezkoušení vždy po domluvě s daným učitelem. Takto nastavený režim se zdál být v dané situaci velmi praktický. V den, kdy jsem měla jít do školy, jsem si domluvila kamarády, co mě ráno vyzvedli a jeli jsme společně do školy. Pak mě někdo z rodiny vyzvedl, neboť jsem většinou ve škole nebyla celý den. Nebo jsem se opět s někým domluvila, kdo byl tak hodný, a doprovodil mě domů.
Docela nám to šlo, s pomocí mojí mámy jsem se zvládala učit. Avšak to samozřejmě chtělo asistenci přátel i rodiny, jelikož jsem sama nemohla nic číst. Musela jsem tedy poslouchat to, co mi bylo předčítáno. A když se stav po operaci usadil, mohla jsem těžko, ale mohla, číst zvětšený tučný text. Tak se hodně tisklo. Nevydržela jsem sice číst dlouho, ale trochu mi to pomohlo, že jsem nemusela vše jen poslouchat a mojí mámě to ulevilo s tím, že nemusela vše nahrávat na diktafon. Jenže do maturity se mělo stát ještě hodně věcí.
Po měsíci a kousek mi začal v oku stoupat nitrooční tlak, bylo to vlivem silikonového oleje, který tlak zvyšoval, oko olej netolerovalo. A tak mi olej vypustili, tím, jak se operovalo, opět proběhlo lehké zhoršení zraku. Zase jsem viděla jinak a zase hůře. Byl to pro mě šok, protože jsem si začala zvykat na stav, který byl, a najednou zase jinak a zase zhoršení.
Byl zhruba duben 2001. Tedy čtvrt roku od autonehody, a já už měla za sebou dvě vážné oční operace. Opět jsem trávila zhruba 14 dní v nemocnici, kdy mi utíkala předmaturitní příprava. Již při propuštění jsem neměla z oka dobrý pocit, ale lékaři nic závadného neshledávali. Pouštěli mě v pátek a již o víkendu jsem byla zpět na pohotovosti s tím, že mám pocit, že mi znova padá sítnice. Vypadalo to úplně stejně jako po otřesu mozku. A byla to pravda. Tím, že se olej vypustil příliš brzo, se sítnice neudržela. A tak bylo třeba znovu operovat. A zase tři hodiny. A zase znovu přišívání sítnice a zase znovu silikonový olej. A opět radikální zhoršení vidění.
Jenže teď už byl květen. Z nemocnice mě pustili na moji žádost jen proto, že jsem měla za čtyři dny maturovat. Tedy na přípravu k maturitě jsem měla celé čtyři dny. Takový stres jako tenkrát jsem snad nezažila. Každý den jsem se budila kolem páté ráno a chodila spát po půlnoci. Nemohla jsem spát, nevěděla jsem, jak to zvládnu, jak si zvyknu na to, že zase hůř vidím, jak se vůbec něco naučím, jak odmaturuju, a když to posunu, jak odmaturuji v září, když stále nemám žádné pomůcky. Takže místo učení byl pláč.
S mojí mámou jsme si každý den na pár hodin sedly a četly si náhodně vybrané otázky. Díky skvělým spolužákům jsem je měla všechny vypracované. Maturovala jsem ze čtyř předmětů a každý předmět měl kolem dvaceti otázek. To se za čtyři dny nedalo stihnout. A tak jsme to prostě zkusili. Naštěstí v maturitní týden jsem šla až ve čtvrtek, tzn. poslední den maturit.
Aby moje oko vydrželo ve stavu, v jakém bylo, bylo potřeba brát vysoké dávky kortikoidů. Kdo někdy kortikoidy bral, tak ví, že to ženě na kráse moc nepřidá. Takže ještě k těm všem stresům jsem měla obličej plný nehezkých věcí, prostě akné jako důsledek léčby kortikoidy. Což mi na sebevědomí ani krapet nepřidalo. Ale rozhodla jsem se jít to zkusit. Protože v září tam můžu jít tak jako tak.
Ve svém stavu jsem ani neměla čas si nakoupit nějaké slušivé kousky na maturitní zkoušku, a tak jsme ráno s maminou vybraly to, co bylo nejvíce elegantní a vyrazila jsem. Když na to dnes vzpomínám, tak celý průběh maturitního dne mi vlastně přišel strašně milý a pozitivní. Všichni profesoři byli moc rádi, že mě vidí, že jsem přišla, protože spousta z nich se domnívala, že nedorazím.
A tak jsem šla dělat zkoušku za zkouškou, češtinu, němčinu, dějepis a základy společenských věd. Musím říct, že při mně stáli všichni svatí a že jsem otázky táhla výborně, aspoň takové, ze kterých jsem něco věděla. Takže při tom všem neštěstí jsem na vysvědčení měla dvě dvojky a dvě trojky. Za mne naprosto dokonalý úspěch a dodnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Velký podíl na tom také mělo to, že jsem se při svém studiu na gymnáziu pravidelně učila. Takže mi v hlavě prostě leccos zůstalo, co jsem mohla využít.
Byl to tak nádherný pocit, protože mi všichni gratulovali a strašně mi to přáli. Měla jsem obrovskou radost. Všechny události, které jsem prožila za necelých 5 měsíců, a to, že jsem i po tom všem dokázala zvládnout maturitu, mi dodalo sebevědomí a sílu, že můžu věci zvládnout, i když nejsou příznivé okolnosti. Dodnes se mi zdá neskutečné, že se to všechno zadařilo, a že jsem se s tím dokázala poprat. Proto přeji všem, kteří bojují s nepřízní osudu, ať se snaží svůj boj nevzdávat. A pokud má člověk pocit, že klesl na dno, tak ať zkusí se ode dna odrazit a najít novou sílu.
První část článku najdete zde: Jak mi autonehoda změnila život - Seznam Médium
