Jak se pohybují zrakově postižení

Popíšu tedy teď pár příkladů, jak můžete nevidomého potkat v terénu.

Jedná se o kurz, který zpravidla zrakově postižený absolvuje v nějakém krajském středisku Tyfloservisu. Je to kurz, kde se člověk učí trasy tak, aby se bezpečně a efektivně dostal do místa, kam potřebuje. Může to být cesta do školy, do zaměstnání či k lékaři. Jsou to většinou ty trasy, které zrakově postižený využívá nejvíce.

Instruktor trasu projde a navrhne ji tak, aby byla pro zrakově postiženého bezpečná. Posléze se zrakově postižený učí znát trasu detailně, prochází si jednotlivé vodicí linie, jednotlivé orientační znaky či body. Zkrátka si trasu memoruje nazpaměť.

Na začátku kurzu je třeba zvládnout držení bílé hole a její techniky. Když se postupně trasu zrakově postižený naučí, může ji po souhlasu instruktora chodit samostatně. Takto se postupně učí trasy, které potřebuje. Nutno říci, že výuka takové jedné trasy je pro zrakově postiženého náročná, a tak zpravidla klient nemívá ve svém repertoáru desítky tras, ale může to být třeba jen počet, který spočítáme na prstech jedné ruky. Já sama jsem takový kurz absolvovala.

Pokud člověk absolvuje kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, pak si může ke zkvalitnění své chůze pořídit vodicího psa. Vodicí pes zpravidla trasu zrychlí, chůze je s ním pohodlnější. A to proto, že pes obejde většinu terénních nerovností či překážek, které bychom jinak museli obsáhnout holí. To znamená, že pokud se na naší známé trase ze dne na den vyskytne výkop, což by nám s holí mohlo dělat problém, tak pes ho krásně obejde a ještě se vrátí do směru chůze, ve kterém šel. I známá trasa se s pomocí psa může velmi zrychlit. A samozřejmě je pohodlnější.

Je třeba mít na paměti, že pes je zvíře a je tedy třeba mu poskytnout náležitou veterinární péči a vše, aby pes byl zdravý a v kondici. Což s holí přirozeně dělat nemusíme. Trasy psa učí výcvikový „subjekt“, resp. ten, kdo psa cvičil, ho nové trasy učí v průběhu předávání psa. Také je možné pejska trasy doučit právě s instruktorem prostorové orientace z Tyfloservisu.

Někteří zrakově postižení se natolik obávají samostatného pohybu, že kurz prostorové orientace nikdy neabsolvují. Ti se pak pohybují za pomoci průvodce. Průvodce je vyškolen tak, aby zrakově postiženého vedl efektivně, aby se oběma v terénu nic nestalo. Samozřejmě to často bývají i rodinní příslušníci, kteří ví, jak s konkrétním zrakově postiženým komunikovat a jaké jsou jeho potřeby v terénu.

Průvodcovská služba je zpoplatněna a zpravidla ji poskytují TyfloCentra. Jejich zaměstnanci opět mají řádná školení na to, aby věděli, jak zrakově postiženého mají vést, jak se jich má zrakově postižený držet, kdy hlásit terénní překážky, schody, jak upozornit, že budou dveře, jak se má zrakově postižený posadit…

V dnešní době dosahují velkého pokroku různé umělé inteligence a asistivní technologie. Na scéně se objevilo několik navigačních aplikací určených přímo pro lidi se zrakovým hendikepem. Jmenujme například BlindSquare, o aplikaci se více dozvíte zde, či Lazarillo, více píšu na odkaze zde.

Samozřejmě i klasické Google Maps nebo Apple Maps nabízí pěší navigaci. Takže ti, kteří si chtějí svůj směr či umístění na trase hlídat, mohou svůj pohyb kontrolovat pomocí aplikací ve svých mobilních telefonech či na chytrých hodinkách. Proto lze na ulici vidět zrakově postiženého, kterému mluví mobilní telefon nebo hodinky.

Ti, co jsou zdatnými chodci, tak chodí např. podle popisu, který jim někdo poskytl. To znamená, že se můžeme vydat do terénu, kde jsme dříve nebyli. Trasu tedy nemáme naučenou a ani jsme jí nikdy neprošli. Trasu nám může sepsat např. Navigační centrum SONS ČR, které tyto služby zrakově postiženým poskytuje. Sepíše nám jakýsi itinerář, podle kterého na trase postupujeme. O navigačním centru se dočtete zde.

Na trase, kterou neznáme, a chceme se tam z nějakých důvodů vydat, protože se třeba nebojíme, anebo jsme zrovna nesehnali průvodce, tak nás může opět navigovat výše zmíněné Navigační centrum SONS ČR. Telefonická navigace probíhá tak, že dostaneme popis trasy před námi, půjdeme danou vzdálenost, a když dojdeme tam, kam jsme měli, resp. najdeme všechny vodicí linie či orientační body, které jsme měli, opět zavoláme do Navigačního centra, kde dostaneme další instrukce.

Jedná se o vydání se na místo tam, kde jsme nikdy nebyli, nedostali jsme k němu popis, ani jsme si na navigaci nikoho nezavolali. Prostě dojedeme na místo, kde se na další postup vyptáváme kolemjdoucích. To znamená, že jsme odkázáni na komunikaci mezi cizím člověkem a námi. A spoléháme se na to, že z náhodných kolemjdoucích dostaneme relevantní popis místa či trasy, kam se chceme dostat.

Tento způsob samostatného pohybu je takovým adrenalinovým sportem. Já sama jsem ho nikdy neprovozovala, leč výmluvná jsem poměrně dost a když jsem náhodou na svých trasách ztratila orientaci, tak jsem se rozhodně nerozpakovala zeptat se kolemjdoucích na směr, schody či lavičku. Ale jsou tací zrakově postižení, kteří se toho nebojí a zkrátka vyrazí tam, kde to neznají, a poradí si po cestě sami s pomocí druhých či navigačních a orientačních technologií.