Mýty o zrakově postižených kolují neustále. My ale nenosíme všichni bílou hůl a černé brýle

Toto tvrzení je velmi časté, ale není tomu tak. Někteří zcela nevidomí mají zachovaný světlocit, vidí např. stíny či obrysy. Jen opravdu velmi malé množství nevidomých nevidí vůbec nic. Někteří nevidomí mohou mít i tzv. světelné halucinace – různé záblesky, což je velmi nepříjemné. Sama toto mohu potvrdit na mém slepém pravém oku, kdy se mi tam velmi často objevují oranžové, modré či jinak barevné objekty – vlny, kruhy, tečky aj.

S tímto omylem jsem se já sama setkávala velmi často, nosila jsem brýle o síle 13 dioptrií, i tak jsem stále slýchala, že mám tak silné brýle, a přesto tvrdím, že špatně vidím. Jestli není třeba změnit lékaře či naměřit brýle nové. Je to ale tak, že ani silné brýle nezaručují to, že člověk bude vidět stejně jako ten, kdo zrakovou vadu nemá. Nosila jsem brýle proto, abych měla šanci ještě něco vidět do té míry, jak jen to bylo možné. Brýle tedy nezaručují to, že člověk vidí perfektně a nebude potřebovat nějakou pomoc se čtením, psaním, ale i doprovázením. Tomuto tématu se věnuje článek Slabozraký je také zrakově postižený.

Hůl nosí i ti, kteří ještě něco vidí. Mají ale většinou takovou zrakovou vadu, kdy se necítí komfortně např. při snížené viditelnosti, při změně světla, při změně terénu, místa - prostě tam, kde se cítí nejistě, nebo zkrátka chtějí a musí signalizovat svému okolí, že mají problém se zrakem. Tohle je zvlášť důležité při prostorové orientaci. Když jsme účastníky silničního provozu, máme zrakovou vadu, budeme přecházet, je třeba signalizovat účastníkům provozu, že se chystáme vstoupit do vozovky.

Beze sporu je role rodičovství novou životní výzvou pro každého, bez ohledu na hendikep. Setkáváme se ale často s pochybami okolí, když se dozví, že nevidomá matka se bude starat o svého potomka, pochyby se objevují také v případě zrakové vady obou rodičů. I ti, co mají problém se zrakem, pečují svědomitě a znamenitě o děti i bez zrakové kontroly. Jako na veškeré činnosti, i při péči o dítě je třeba si najít své postupy a metody, které nám pomohou dělat činnosti efektivně. Místo zraku využíváme převážně hmat a sluch, které výrazně zapojujeme i v péči o potomka. Existuje i kurz péče o  dítě v rámci sebeobsluhy zrakově postiženého, který poskytuje Tyfloservis, o.p.s., kdy zkušený instruktor pomáhá naučit se úkony spojené s péčí o dítě a poskytnout užitečné rady ohledně starání se o dítě člověkem se zrakovým postižením s využitím dostupných kompenzačních pomůcek a metod. Nacvičují se běžné úkony jako přebalování, krmení či koupání, ale i to jak skloubit kočárek a bílou hůl.

S tímto tvrzením se setkávám velmi často, ačkoli je dnešní doba velmi technická a zrychlená. I tak jsem několikrát obdržela zprávu, že si vymýšlím, že špatně vidím, to bych přece nebyla na Facebooku či Instagramu. I člověk zcela nevidomý ovládá sociální sítě a veškerou výpočetní techniku díky speciálním softwarům, které toto umožňují. Jsou součástí stolních počítačů, notebooků, ale samozřejmě i tabletů a mobilních telefonů. Lze si tak pohodlně díky těmto softwarům zvětšit obsah obrazovky či si nechat vše, co je na monitoru, přečíst pomocí hlasového výstupu. Proto často můžeme vidět nevidomé, jak si dávají mobilní telefon k uchu. Je to právě proto, aby lépe slyšeli hlas systému v rušnějším prostředí, když zrovna nemají k dispozici sluchátka. Kromě výpočetní techniky pak existují i další mluvící pomůcky v domácnostech zrakově postižených – jako váhy, teploměry, indikátory barev či čtečky tištěných předloh.

Často si lidé myslí, že každý, kdo nevidí, zná bodové písmo. Pravda je, že tuto znalost mají zpravidla ti, co jsou nevidomí od narození. Učí se bodopis na základní škole, aby mohli s textem pracovat a byli gramotní. Ti, co přišli o zrak v průběhu života, mohou kurz bodového písma absolvovat, ale nemusí. Tudíž znalost Braillova písma není automatická, leč praktická. Umět si přečíst např. název léčiv či si pořídit kratší popisek na produkty k lepší organizaci domácnosti, je přece velmi pohodlné a užitečné.

Existují sporty speciálně určené pro lidi se zrakovým postižením - jako je týmový sport Goalball, aplikovaný stolní tenis pro nevidomé Showdown či zvuková střelba. Ale provozují se i sporty za pomocí trasérů, kteří navigují nevidomé při sportování – je to např. běh, lyžování, plavání, cyklistika či tanec. Pokud to dovoluje zdravotní stav, tak lze dle individuálních potřeb daného člověka vymyslet způsob, jak provozovat většinu sportů.

Není to tak, je to zcela individuální, někteří se snaží zakrýt nevzhledné, chybějící či nějak poraněné oči. Jiní je však využívají na ochranu před sluncem či prachem. A někteří je prostě nenosí a mají oči neustále zavřené.

I lidé, kteří nemají možnost barvy vidět, s barvami nějakým způsobem kooperují. Pro nevidomé je téma barev spíše abstraktním pojetím, vědí, že barvy jsou součástí vizuálního světa, dle toho s nimi i pracují. Pravda je, že vystihnout pro někoho, kdo nevidí, jak vypadá nějaká barva, je nemožné. Lze samozřejmě k definici barev využít nějakou fyzikální definici v podobě vlnové délky, ale řekněme si upřímně, to nám vjem o barvě nepřinese.

Protože žijeme ve světě vizuálním, který je plný barev, tak se lidé nevidomí toto učí. A učí se to například mechanicky, aby věděli, co jakou barvu má. Učí se to proto, aby věděli, jak se oblékat, jak třídit prádlo, aby věděli, jakou má např. tráva či nebe barvu. I když pro mnohé z nich je nepochopitelné, že má nebe, moře, voda modrou barvu, neboť přirovnání nemohou konkrétně spojit se zkušeností. Znát barvy kolem sebe není ale důležité kvůli odívání a hovoru s lidmi, ale i literatura je plná barev, a tak je třeba vědět, o čem se to vlastně v textech píše. Dokonce když se na různých exkurzích průvodci ptají, jak s nevidomými mají hovořit, tak je na ně apelováno, že při popisu zvířat, rostlin aj. není třeba se vyhýbat popisu v barvách. I když si nevidomí nepředstaví, jak vypadá černo-bílé zvíře, tak si ale umí představit, že je na povrchu nějak různě jiné.

Lidé se podivují nad tím, že zrakově postižení jsou také výborní kuchaři, cukráři a že činnosti spojené s vařením a pečením dělají. Převládá názor, že smažení je ze všeho nejtěžší a nejvíce náročné. Já za sebe to třeba takto mám, mám respekt z rozpáleného oleje a nedělám to. Ale znám zrakově postižené, kteří s tímto nemají sebemenší problém, smaží bez kontroly zraku více řízečků najednou, milují tu činnost a nepřipadá jim nikterak náročná. Naopak často nevidící uvádí, že je pro ně složité různé mazání a roztírání všelijakých produktů (másla, pomazánek) tak, aby plocha byla rovnoměrně rozetřená.

I dnes se občas setkáváme s tímto tvrzením, které je pozůstatek dob minulých, kdy byly opravdu tendence lidi nevidomé separovat v různých ústavech. Lidé se zrakovým postižením žijí dnes samostatně tak, jak jim to sociální a ekonomická situace dovolí. Nejsou kladené žádné tlaky na to, aby tito lidé žili v ústavech k tomu určených.

https://www.blindicka.com