Nečekané problémy při prostorové orientaci zrakově postižených

V mých textech již často zaznělo, že prostorová orientace a samostatný pohyb je náročná disciplína. Trasy, které se frekventant učí za pomoci instruktora prostorové orientace, jsou předem naplánované. Skládají se z dílčích částí, které se daný člověk postupně učí. Části posléze složí celek, což je výsledná trasa. Na trase se člověk drží vodících linií, sleduje důležité orientační body a znaky, které mu při orientaci pomáhají. Výuka prostorové orientace a samostatného pohybu pro nevidomé a slabozraké osoby je klíčovým prvkem, který jim umožňuje nezávislost a samostatnost. Tento proces je velmi strukturovaný a zahrnuje několik fází a technik.

Na začátku je třeba provést individuální hodnocení schopností a potřeb jedince. Zohledňuje se zraková vada, motorické schopnosti, předchozí zkušenosti a cíle, které si nevidomá osoba stanovila.

Člověk se učí základní techniky orientace a mobility, jako je používání bílé hole, technika správného držení těla, sledování zvukových a hmatových signálů a pohyb v prostoru. Jakmile osoba zvládne základní techniky, začíná nácvik konkrétních tras, které potřebuje zvládnout v běžném životě. To může zahrnovat cestu do práce, do školy, na nákup apod. Trasa je rozložena do menších úseků, které se postupně nacvičují, jak již bylo zmíněno.

Jedinec se učí, jak reagovat na různé nečekané situace, jako jsou změny povrchu, dopravní ruch, setkání s lidmi a dalšími podněty. Zrakově postižení mohou používat speciální elektronické pomůcky, jako jsou VPN, Ray, ale i např. optické lupy na přečtení nějaké dopravní informace. Nesmíme opomenout aplikace pro smartphony, které pomáhají s orientací.

Bílá hůl je základním nástrojem pro detekci překážek, orientaci v prostoru a signalizaci pro okolí. Existují různé techniky používání hole. Nevidomé osoby často používají sluch k rozpoznávání zvukových signálů, jako jsou zvuky dopravy, kroky lidí, a akustické majáky. Hmatové vjemy, jako je povrch chodníku, orientační body (např. lavičky, sloupy), a další, jsou také velmi důležité. Při nácviku s bílou holí se člověk učí poznat body, které by mu pohyb usnadnily. Tyto body mohou být jak vizuální (pro slabozraké), tak hmatové nebo zvukové. Moderní technologie, jako jsou GPS navigace, mobilní aplikace s hlasovým výstupem, a speciální zařízení pro nevidomé, významně zvyšují možnosti samostatného pohybu a orientace. Výuka a podpora samostatného pohybu nevidomých a slabozrakých osob je komplexní proces, který vyžaduje individuální přístup a pravidelný trénink.

Častou komplikací při samostatném pohybu je změna zastávky MHD. Jde o to, že nečekaně vůz veřejné dopravy zastaví zcela jinde, než je daný jedinec zvyklý. A tak vystoupí a ocitne se náhle na místě, které nezná. Nenajde své jisté vodící linie a orientační body. Náhle neví, kde je, jakým směrem se vydat a je zcela dezorientovaný.

V takovém případě je třeba požádat kolemjdoucí o pomoc při vyvedení z nepřehledné situace. Nevidomý se může snažit popsat okolí, kde to zná, opět dle svých orientačních bodů, tam pak jej může vidící osoba doprovodit či nevidomého alespoň nasměrovat správnou cestou.

Takové řešení nepředvídatelné situace může být pro zrakově postiženého velmi frustrující a vyčerpávající, i když se učil řešit krizové situace. Technicky zdatnější si mohou pomoci chytrými zařízeními, např. mobilním telefonem a za pomocí navigací a map v něm se dostat na místo, které potřebují. Avšak toto řešení není vhodné pro všechny. Každý není tak technicky zdatný a nemusí také vlastnit příslušné kompenzační pomůcky na bázi navigačních aplikací. Co se týče pomoci přes mobilní zařízení, tak můžeme požádat o pomoc např. někoho z příbuzných hovorem přes FaceTime, Whatsapp či využít dobrovolníka v aplikaci Be My Eyes. V těchto vypjatých situacích by jistě mohlo býti nápomocné i Navigační centrum SONS ČR.

Vozy MHD na území České republiky mají povelové soustavy, díky nimž se zrakově postižený dozví, na jaké zastávce se nachází a jaká bude následovat tak, aby byl orientovaný v tom, kde se zrovna nachází. Nepříjemným stavem je pak situace, kdy je hlášení vypnuto nebo hlášení je posunuto o zastávku zpět či vpřed. To pak způsobí zrakově postiženému nepříjemné zjištění při výstupu z vozu.

Když se člověk pohybuje na trase, kterou důvěrně zná, pak i podle jízdy vozu pozná, kde přibližně je. Je však třeba, aby se na cestu soustředil. To jsem takto praktikovala již velmi dávno, kdy hlášení zastávek nebyla k dispozici. V dnešní době může člověk trochu soustředění a bdělému sledování cesty ulevit právě tím, že poslechne hlášení vozu o aktuální poloze.

Občas ale člověk jede někde, kde to detailně nezná, a tak se soustředí pouze na hlášení při jízdě. Když vystoupíte jinde, než máte, tak je opět velmi složité vymyslet a najít řešení situace. Velmi často zastávky druhého směru nejsou naproti sobě, a tak nevidomý požádá o pomoc vidící okolí.

Velkou komplikací pro nevidomé je stav ve veřejné dopravě v Praze a středních Čechách od konce června 2024, kdy zastávky jsou všechny na znamení, což pak nevidomému přináší starosti, jak včas zareagovat, jak dát řidiči najevo, že bude vystupovat, kde najde poptávková tlačítka či zda v tomto voze funguje vysílač VPN. Je tedy vítané, když řidiči myslí i na potřeby znevýhodněných a aktivují včas své vozy ve správném směru a pořadí zastávek.

V dřívějších dobách, když chtěl člověk špatně vidící přejít rušnou křižovatku, tak se musel spolehnout na svůj sluch, odposlouchat přijíždějící auta. Když si nebyl jist, tak čekal, až někdo půjde. To jsem praktikovala velmi často, když jsem nosila brýle a chodila bez hole. Pokud bylo jasno, tak jsem neviděla, zda svítí zelená či červená. V dnešní době jsou velmi často semafory osazeny akustickými klepadly, které usnadní přecházení bez zrakové kontroly. Rozčarování přichází, když zjistíte, že semafor neklape a že bezpečné přejití je tatam. Občas také semafory sice fungují, ale akustický signál mlčí. Jak si člověk zvykne na nějaký komfort, tak je posléze velmi nepříjemné řešit přecházení na křižovatce zvlášť, když zrovna nikdo nejde kolem. V Plzni některé semafory jsou úmyslně vypínány tak, aby jejich klapání nerušilo okolí, neboť si obyvatelé sídlišť stěžovali na hluk. A tak je třeba vědět, že semafor je pouze vypnutý a zvukový signál je potřeba aktivovat pomocí VPN. Tuto vysílačku však nevlastní každý, kdo se pohybuje sám a špatně vidí. Vysílačka není zrovna levná záležitost a ne každý má energii jít o ni požádat na Úřad práce jako o příspěvek na zvláštní pomůcku. A tak se musí na místě, které nedávno klapalo, naučit přecházet bez akustického upozornění.

Také lze tento případ řešit natočením chytrého telefonu na semafor, aby vidící na lince poradil, jaká barva na něm svítí. Což ale pro nevidomého může být náročné, když neví, kde onen semafor přesně stojí. Vyžaduje to jistou zručnost a taky rychlost, aby vůbec někdy jedinec křižovatku přešel.

Opět jsem poskytla pár situací, které řeší člověk při svém pohybu za pomoci bílé hole, popř. vodicího psa. Věřím, že pomohou lépe přiblížit a pochopit tuto náročnou disciplínu, kterou samostatný pohyb bezesporu je.